Vzpomínky na kněze
VZPOMÍNKA NA VZÁCNÉHO KNĚZE
Koncem měsíce října uplyne dvacet pět let od smrti vzácného kněze P. Ivana Josefa Peši, OSA, jehož část života byla spjata s řečkovickou farností.
P. Ivan Josef Peša se narodil 23. prosince 1915 v Olešnici na Moravě. Již v průběhu teologického studia na Karlově univerzitě v Praze složil v roce 1939 věčné sliby v řádu augustiniánů a o rok později přijal kněžské svěcení. Jeho prvním působištěm se stal kostel sv. Tomáše v Praze, odkud později odešel do augustiniánské komunity v Dolním Ročově. V dubnu 1950 byl v rámci Akce K, kterou pořádala Státní bezpečnost, spolu s dalšími řeholníky internován do kláštera v Oseku u Duchcova. Po internaci mu byla uložena tříletá vojenská služba u PTP a byl mu odebrán státní souhlas k výkonu kněžské služby.
Po návratu do civilu našel zázemí v Řečkovicích, v rodině své sestry Růženy Pfenigové, maminky naší farnice Růženky Trnkové. Až do roku 1969 pracoval jako skladník v brněnském SEVTu. V řečkovickém kostele zastával obětavě službu varhaníka a sbormistra chrámového sboru. Zasloužil se také o obnovení činnosti dětského sboru, který jsme později převzali s tehdy začínajícím a dnes zasloužilým varhaníkem Mirkem Votavou.
Návrat do duchovní služby byl P. Ivanovi umožněn až v roce 1968. Až do 1. července 1969, kdy jej kardinál Štěpán Trochta povolal do duchovní správy v České Lípě, vypomáhal jako duchovní v řečkovické farnosti.
V roce 1992 v České Lípě těžce onemocněl, a po odchodu do důchodu se odstěhoval k příbuzným do Olešnice.
Svého věrného, obětavého, pracovitého a pokorného služebníka si Pán povolal na věčnost v rodné Olešnici 30. října 1996, kde je také pochován.
I když od odchodu P. Ivana Peši z Řečkovic uplynulo přes padesát let, pamětníci jeho zdejšího působení dodnes rádi a s vděčností vzpomínají.
Ludmila Ulrichová
P. ALOIS BÖHM (1819–1890)
Pozornému návštěvníku místního hřbitova, který se zastaví u kněžských hrobů u hlavního kříže, jistě neunikne na jednom z náhrobníků nově vytesaný nápis se jménem P. Aloise Böhma.
Na otázku, kdo byl P. Alois Böhm, a proč se jeho jméno objevilo na kněžském hrobě až po 131 letech, se pokusím v krátkosti odpovědět.
P. Alois Böhm byl, jak jsem zjistila, nejdéle působícím knězem v naší farnosti za více než dvě sta let. Narodil se v roce 1819 v Brně. Po vysvěcení na kněze v roce 1842 působil v Řečkovicích jako kaplan a od r. 1852 až do své smrti v srpnu 1890 jako farář.
Když v r. 1866 v Řečkovicích a přifařených obcích vypukla cholera, která si vyžádala během tří měsíců 161 obětí, je až s podivem, jak dokázal tento kněz, v té době jediný duchovní ve farnosti, zaopatřovat a pohřbívat tolik zemřelých. Byl také nejpilnějším pisatelem farní kroniky.
P. Alois Böhm zemřel v srpnu 1890 a byl pohřbený na řečkovickém hřbitově. Jeho původní hrob byl někdy na přelomu třicátých a čtyřicátých let uplynulého století zrušený a ostatky přeneseny do nově založeného kněžského hrobu u hlavního kříže. Náhrobní desky se jmény pohřbených kněží byly pořízeny až na počátku sedmdesátých let dvacátého století, kdy se na jméno P. Böhma zapomnělo. O oblibě tohoto kněze svědčí článek v dobovém tisku z roku 1890, který cituji v původním znění:
„Dne 25. srpna konal se u nás pohřeb dp. faráře Al. Böhma. Jaké obliby zvěčnělý u nás požíval, ukázal právě včerejší den, kdy takořka celá farnost poslední službu svému bývalému správci duchovnímu prokázala. I z továren brněnských vyžádali si četní dělníci dovolenou, aby mohli na pohřeb. Z farního domu, kde mrtvola jeho přispěním vysokorodého p. patrona a jeho zahradníka takořka v smuteční kapli květin byla uložena, nesen zvěčnělý do chrámu Páně, odkud po smutečních službách Božích vedl průvod vdp. kanovník Raus za četné přísluhy, mezi kterou vynikali vdp. kanovníci Maršovský a Šrefl, mimo to ještě 19 členů duchovenstva okolního i vzdálenějšího. Též z Brna bylo četný počet ctitelů a přátel zvěčnělého, Hasičský sbor a představenstva obcí řídily průvod. Urozený pan patron od počátku až do konce obcoval církevním obřadům a pobyl také na faře delší dobu mezi duchovenstvem a přáteli nebožtíkovými. Bůh oslav ho, jak oslaven byl v době poslední.“
Ludmila Ulrichová
—————