Tábor

Z cesty po Izraeli nejraději vzpomínám na horu Tábor. Jednak proto, že se šlo na kopec pěšky, a pak pro sdělení, které je s touto horou spojeno.

Cestu pěšky mám rád, protože se blížím k cíli pomalu, mám ho neustále před sebou, vidím, jak se zjevuje a ztrácí, a mám čas se na setkání připravit. Cestou taky mohu uvidět cíl v jiných souvislostech, než na jaké jsem byl připravený a zvyklý. Když třeba jdete na Pernštejn od Sejřku, uvidíte hrad, na který jste se vždycky dívali s hlavou zakloněnou vzhůru, najednou pod sebou. To, co se zdálo být vždy nahoře, je najednou dole, pode mnou, a teď záleží jenom na mně, kde hrad a s ním i spousta dalších věcí v mém životě příště budou.

Na hoře Tábor zaznělo: „Nebojte se!“ Sdělení, které může oslovit každého, protože všichni máme strach. Nebojte se - to není slib života bez trápení nebo budoucnosti bez starostí, ale výzva, jak se vůči světu s jeho těžkostmi postavit. Jedna židovská legenda vypráví, že když se Mojžíš vracel z hory Sinaj s kamennými deskami, šlo se mu dobře, i když cesta byla strmá a břímě těžké, protože v těch přikázáních byl s ním Bůh. Jakmile ale přišel k lidem, kteří tancovali kolem zlatého telete, slova z desek zmizela a Mojžíš nesl jen těžké kameny, které neudržel.

Nebojte se! Ale my se stejně bojíme, protože jsme tady z tohoto nedokonalého světa. Ale tento náš svět je zároveň plný ozvěn poselství z Tábora. Třeba heslo „Nebát se a nekrást“ našeho prvního prezidenta. To je program pro dnešek! Mohli bychom si ho dát vyšít z rubu prezidentské zástavy, aby nám vlálo každý den před očima.

Když jsem šel nedávno přes Bohunice, nad vstupem do jednoho podchodu jsem uviděl nasprejovaný nápis: NEBOJ. Jako kdybych znovu vylezl na horu Tábor.

J. V.