Spolčo FEB

Asi před dvěma měsíci mě zaujala pozvánka o. biskupa na Světový den mládeže v Krakově, která se četla na konci mše svaté.

Bylo to psané mladým, ale zajímavá byla tato část a myslím si, že je nejen pro mladé: „Máte každý své malé společenství? Scházíte se, abyste se spolu modlili, četli Písmo svaté, sdíleli svou víru a zakusili, že Pán Ježíš je živý a je přítomen ve vašem společenství? Víra je sice osobní rozhodnutí a osobní odpověď na lásku Ježíše, ale je vždy zároveň povoláním k životu s druhými. Nelze ji žít izolovaně. Styl života společenství není výsadou nějaké spirituality, zájmovou volbou některých věřících či něčím navíc, ale jedná se o základní styl života každého pokřtěného. Na takovém základě založil Ježíš svou církev.“

Nedávno se mi dostala do ruky knížka o. Vojtěcha Kodeta, Velké jubileum. Vyšla k roku 2000, ale s údivem jsem koukala, že je stále aktuální a velice podobná tomu předchozímu:

„Potřebujeme jeden druhého. Církev je pro nás pro každého. Člověk k Bohu nejde nikdy sám, jen mu to někdy dlouho trvá, než si to uvědomí a než se naučí za to být vděčný. Duchovní společenství věřících je jediné správné prostředí k žití evangelia. Sám Boží Syn dnes od počátku svého veřejného působení vytvářel společenství, ve kterém sám žil. Ve společenství nemůžeme hledat to, co nám může dát jen Bůh, ale je to místo, kde nás Bůh obdarovává – často skrze druhé. Pro nás je to prostor, ve kterém můžeme milovat naše bratry a sestry i s jejich slabostmi. My sami často pro druhé znamenáme velmi nepříjemné břemeno a způsobujeme jim bolest, jindy jsme pro ně radostí a darem. Sami si ani nejsme vědomi, co pro nás znamená blízkost lidí, kteří se modlí, mají rádi Boha - alespoň jak umí, snaží se konat dobro a milují také nás. Nic není samozřejmé. Duchovní společenství je ještě reálnější než společenství tělesné. Na této vlně se učíme otevírat druhým a dávat ze sebe, ale také na této rovině přijímáme a jsme podporováni, aniž si to často uvědomujeme. Potřebujeme druhé, potřebujeme taky jejich přímluvu a pomoc.“

A do třetice, v úterý 7. června bylo na Tweetu Papeže Františka: „V době, která postrádá sociální vazby, je naším hlavním úkolem být tvůrci společenství.“

Co k tomu říct? Já jsem své společenství našla ve Farních evangelizačních buňkách. Jsme tu lidé různého věku i stavu. Navíc kromě toho všeho, co jsem napsala, je úkolem buněk evangelizace. A když během posledních tří let poznávám Ježíše, nemohu si to nechat jen pro sebe. Nesu ve svém srdci lidi, které bych chtěla přivést k Ježíši a pravidelně se za ně modlím. A stále se učím i prostřednictvím FEB.

Nakonec ještě z knížky S hořícím srdcem od Henriho J. M. Nouwena: „Je velmi snadné si Ježíše zúžit na našeho Ježíše, na naši zkušenost jeho lásky, na náš způsob, ve kterém ho známe. Ale Ježíš nás zanechal tak, že seslal svého Ducha a Duch vane, kam se mu zachce. Společenství víry je místem, kde se vypráví mnoho příběhů o tom, jaký Ježíš je. Tyto příběhy se mohou velice navzájem lišit. Může se dokonce zdát, že si protiřečí. Ale když budeme pozorně naslouchat Duchu, který se projevuje prostřednictvím mnoha lidí, ve slovech i v mlčení, konfrontací stejně jako pozváním, jemností stejně jako pevností, slzami stejně jako úsměvy - pak můžeme postupně rozpoznat, že patříme k sobě jako jedno tělo, spojené Ježíšovým Duchem.“

Míla B.