Pouť do Svaté země

Před druhou hodinou odpolední se scházíme u řečkovického kostela a ve dvě už sedíme v autobuse a vyrážíme. „Příští zastávka – hřbitov,“ hlásí o. Jacek. Není to černý humor, ale místo, kde na nás čeká zbylá skupina poutníků z Židlochovic a přilehlých farností. Po chvilce jsme už opravdu kompletní a vyrážíme směr letiště Vídeň. Za chvíli míjíme částečně zamrzlá Mušovská jezera, Pálavu, Mikulov a pak už jen rakouské vesnice a dálnice až k letišti.

Tam přijíždíme před pátou, do odletu zbývají tři hodiny. O jejich vyplnění se nám postarali izraelští úředníci, kteří s námi prováděli veselé pohovory, údajně kvůli zajištění bezpečnosti. Nutno přiznat, že ani úředníky (úřednice) pohovory v dávce 50 poutníků příliš nebavily a snažily se je zkracovat, ovšem s poněkud pochybným výsledkem. Jedna z otázek například zněla, zda jsem si sám balil kufr – ano, jistě. Pak ovšem následoval dotaz: Kde jsem se to dozvěděl, jestli v kostele? To mě vykolejilo tak, že jsem zůstal na úřednici vyjeveně hledět, marně si vybavujíce některé kázání o. Jacka o balení kufrů. Nakonec jsem zkroušeně přiznal, že nevím, co chce... Teprve až si paní přizvala pomoc, vysvětlilo se, že přeskočila pár bezvýznamných otázek o důvodech naší cesty do Izraele, což byl právě předmět onoho mně nepochopitelného dotazu.

Pak už šlo všechno jako po másle a za pár hodin jsme byli ve vzduchu. Cesta probíhala klidně, jenom otec Jacek chvílemi škrtil otce Pavla, zřejmě řešili nějaký teologický sporJ. I díky hodinovému časovému posunu jsme přistáli pozdě v noci. Na letišti jsme ujistili úředníky pasové kontroly, že zde ani v nejmenším nehodláme pracovat, vyzvedli si kufry a šli vyhlížet našeho průvodce. Po chvíli jsme se ho dočkali a s překvapením zjistili, že se jedná o nám (některým) dobře známého otce Milana Palkoviče, jinak též faráře ve Velkých Losinách. Ten nás odvedl k přistavenému autobusu a za chvíli jsme již byli na cestě do Betléma a naslouchali prvním otcovským radám a informacím. Mimo jiné jsme se dozvěděli horkou novinku, a sice že nespíme v hotelu Betlehem, ale v hotelu Angel. Chudáci úředníci, kterým jsme chvíli předtím nahlašovali, kde budeme bydlet... Bylo něco po půl třetí místního času, když jsme ulehali do čistých postýlek.

Ráno jsme měli budíček milosrdně nastavený až na osmou, následovala snídaně a pak už začalo naše týdenní putování po Svaté zemi, po biblických místech, po stopách Pána Ježíše a prvních křesťanů. Těžko lze uvést všechna místa, která jsme navštívili, a všechny zážitky, které jsme prožili. Stručně řečeno, bylo to něco úžasného. V tom jednom týdnu jsme si prožili celý církevní rok, když jsme při mších svatých postupně slavili liturgie Vánoc, Květné neděle, Proměnění Páně a samozřejmě i Velikonoc. Chodili jsme po místech, o nichž tak často čteme v Bibli, plavili se po Genezaretském jezeře stejně jako Pán Ježíš a jeho učedníci. V řece Jordán jsme si obnovili křestní slib, v Káně Galilejské zase sliby manželské. Na vlastní oči jsme mohli spatřit také všechny tři prázdné hroby – Ježíšův, Mariin a Lazarův – a upevnit si svoji víru ve Vzkříšení a život věčný. Vrcholem celé pouti pak byla neděle, kdy jsme si prošli Křížovou cestu a zažili něco z té autentické atmosféry, když jsme se při společné hlasité modlitbě proplétali úzkými uličkami směrem ke Kalvárii a kdy do nás vráželi nevšímaví prodavači a místní obyvatelé. A pak jsme na konci dne plni velikonoční radosti odcházeli od  Božího hrobu, zatímco příslušníci vyvoleného národa se u Zdi nářků stále modlí za svého mesiáše, za takového, který by odpovídal jejich představám mocného vládce a neumíral na kříži...

Na závěr celé pouti jsme ještě navštívili rodiště sv. Jana Křtitele a v památníku holocaustu Yad Vashem se zamysleli nad tím, co dokáže způsobit lidská krutost a nenávist. A pak už nás čekala cesta na letiště, pohovory a prohlídky zavazadel, při nichž bedliví úředníci marně hledali mezi stránkami knížek ukryté kulomety a granáty. Cesta domů byla tentokrát kratší (časový posun) a tak jsme za pár hodin pěkně a spořádaně přistáli v matičce Vídni, pár kroků od domova...

Závěrečný dík patří našemu Průvodci a Otci i našim průvodcům a otcům, osobně pak děkuji všem spolupoutníkům za skvělé společenství a za to, že tam se mnou celou dobu vydrželi J.

O zážitky se podělil Michal F.

P.S. Zájemci o souhrnné DVD s fotkami z pouti, nechť se hlásí u o. Jacka nebo u mě.   M.F.