Památník Všetaty

Posledním příspěvkem k tématice Jana Palacha volně navazuji na tři pokračování „Palachův týden“ v Rožni 1-3/2019 v tento významný „Palachův rok“, kdy uplynulo právě půlstoletí od jeho hrdinské oběti za náš národ.

Dlouhá léta opuštěný dům ve Všetatech (postaven 1929) po Palachově rodině chátral a teprve ministru kultury Danielu Hermanovi se jej podařilo pro důstojný památník nedávno vykoupit.

Ve středu 9. 10. 2019 jsme se dočkali - Národní muzeum Praha slavnostně otevřelo dlouho slibovaný Památník Jana Palacha ve Všetatech, v místě jeho dětství a mládí. Jak také správně uváděla autorka arch. Pavla Melková, z vítězného týmu MCA atelieru na ztvárnění Památníku, nenarodil se zde, nýbrž v porodnici Praha, proto se nemůže používat termín „rodný“.

Otevření se zúčastnili kromě ministra kultury Zaorálka gen. ředi tel Národního muzea Michal Lukeš, prof. Jakub S. Trojan s chotí, který při Palachově pohřbu přednesl nad rakví působivé kázání (viz Rožeň 2/2019), Karel Schwarzenberg, L. Klausová, za disidenty Stanislav Devátý, Hana Marvanová a další.

Až ze Švýcarska přijel Bohdan Mikolášek, aby se svým synem Matoušem na pódiu předvedli úvodem jeho slavnou skladbu Ticho za Jana Palacha.

Historik Petr Blažek na závěr svého příspěvku citoval z dopisu Libuše Palachové adresovaného před vánocemi 1969 manželům Zajícovým. Až tímto zveřejněným písemným svědectvím si mohl člověk uvědomit v kontextu doby, v jakém rozpoložení se obě rodiny musely tehdy nacházet, a být vděčný za náš dnes už klidný adventní čas také těmito hochy vykoupené svobody. Pro jeho závažnost si jej dovolím uvést celý, neboť jsem ho s přítomnými vyslechl s velkým dojetím.

Milí přátelé,

děkuji vám za dopis i za pozvání k vám. Je však již špatný čas na cestování a tak snad až na jaře se k vám podívám. Moc ráda bych vás všechny viděla, popovídala si s vámi o všem, co mě tíží i vás. Stále mám nějaké soužení a teď poslední dobou toho bylo až dost. Jsem zde ve Všetatech sama v domku a tak si dovedete představit, jak mi je. Hledám útěchu u svých přátel. Syna mám až na severu Čech, a tak mi není možno tak často ho navštívit. Přesto však alespoň měsíčně tam dojedu. Mají roztomilou malou dcerušku, a tak se tam trochu potěším. Je mi moc smutno, moji milí, stále se vláčím sem tam se svými vzpomínkami a tak se to vleče den ode dne.

Tu věc v Praze stále nemám rozřešenu a u vás myslím je tomu podobně. Já nemohu dát na hrob ani fotografii. První se ztratila, je na hřbitovní správě, a druhou sebral (po zavření hřbitova) člověk, kterého pravděpodobně někdo sledoval, ale bojí se říci naplno jeho jméno. Loupí prý i kytky z hrobu. Člověk žasne nad tou otrlostí! Za týden mají naši hoši svátek, svátek, který slavíme slzami a bolestí. Proč jen byli tak čistí? Oč se vede lépe lidem opačného charakteru. Jaká to nespravedlnost – za darovaný život, za nejčistší myšlenky, taková odplata. Se vzpomínkami na vše, co nás pojí

Vaše Libuše Palachová

Duchovní rozměr aktu otevření Památníku pak poskytli ve svých vystoupeních kardinál Dominik Duka a farář Českobratrské církve evangelické Pavel Pokorný.

Farář Pavel Pokorný začal pasáží Janova evangelia. Ježíš odpověděl Pilátovi: „ Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kde je z pravdy, slyší můj hlas.“

A pokračuje: „Není těžké najít pravdu, bývá těžké vydat svědectví pravdě! … Libuše Palachová na kondolence odpovídala těmito slovy: Jedinou útěchou v mé velké bolesti je mi vědomí, že obětoval svůj život za ideály pravdy a svobody, za svou vlast a věřím, že jeho čisté oběti nebude zapomenuto. Proto jsme dnes tady, protože dnes je třeba, aby nebylo zapomenuto. Ať nám i budoucím tento Památník pomáhá prolamovat vlastní lhostejnost, bezmoci a rezignaci, ať nám pomáhá nacházet odvahu k pravdě, zastávat se spravedlnosti, milovat své bližní a nikdy se nevzdávat naděje!“

Kardinál Duka navázal: „Jsem tu, abych se poklonil památce toho, který pochopil smysl lidského života… My jsme zde ve chvíli, kdy přes všechny moderní mediální techniky vlastně hovoříme k hluchým a nejsme schopni jeden druhému naslouchat. A to byl onen leden 1969, kdy mladý muž, napůl chlapec, ale napůl skutečný muž, stojí pod nohama koně svatého Václava. Jeho čin nebyl sebevražda, protože sebevražda je čin ze zoufalství, je to zkratkovité jednání, kde se chcete vyhnout tíži života, bolesti, ale Jan Palach přináší oběť. Ve svobodě, vnitřní svobodě, kterou nelze nikomu vzít. Proto tato oběť mohla po 20 létech v lednu 1989 znovu promluvit a dovést nás až k listopadu 1989 a jsme zde proto, aby tato cesta, tyto činy, nebyly promarněny… My chceme Ježíšovými slovy oslovit toho, který je, který dává smysl našemu životu, smysl existence našich rodin, rodů, národa. Ježíš oslovil Otce, jak ho oslovují děti, svého tatínka, když mu sedí na klíně… Abba, Otče náš, jenž jsi na nebesích…“

Závěrečné požehnání pronesl farář Pokorný a zakončil je slovy: „Nebojme se!“

Do domu vstupujeme hranou, spolu s hranou, samotným vnitřkem hrany, osou situace. Jiný vchod do domu už neexistuje, pouze východ, kterým Jan naposledy odešel…

Podoba památníku je symbolem situace, kdy do života nás všech zasáhne zvenčí hrana zla - reálný socialismus. Ta je ztvárněna neošetřeným kovovým rezavějícím „klínem“, který se zastaví v domě až o rodinný stůl, který symbolizuje nepřekročitelné rodinné společenství, sílu rodiny, připomenutí a sílu oběti matky.

Nedaleko tohoto domu se nachází moderní expozice k Palachovu činu s vysvětlením kontextu doby a reálií. Kromě cenných vystavených osobních Janových věcí z jeho aktovky, zanechané na místě činu, je tu řada textů z pera spoluautora expozice, historika Petra Blažka. Na stěnu se rovněž promítá dokument Olgy Sommerové, v němž vystupují rovněž Palachovi spolužáci, a byl vytvořen jen pro tento účel. Byl to zvláštní pocit, pozorovat Janovy vrstevníky, jak se dívají na sebe sama účinkující na plátně…

Památník lze navštívit každý den kromě pondělí od 10:00 do 16:00 a vstup je zdarma.

Vilém Urbánek