Kara 2012

 „Chceš-li si na něco pořádně posvítit, zhasni si. Chceš-li se něčeho pořádně nasytit, nejez.“ Zpívá v jedné písničce Marek Eben. A možná podobný princip je jedním z důvodů, proč jezdíme v zimě na hory. Letos totiž snad každý z nás, na otázku, jak tam bylo, odpovídal slovy „zzzzzima“, což nás efektně naučilo vážit si tepla.

V posledním lednovém týdnu se skupina farníků zvící skoro čtyři tucty hlav, krků, žaludků a příslušného počtu končetin vydala už na devátý společný pobyt na chatě Kara v Roudnici v Krkonoších. Hlavní pracovní náplní pobytu bylo především lyžování na blízkém soukromém svahu, neboť, jak praví klasik a pan Hartman, „tady to není žádná noclehárna, bobánci, ve dvě jede vlek,“. Vlek jezdil ráno od devíti a po obědě od dvou, a pan Hartman u snídaně i u oběda nám bobánkům vysvětloval, že se nemáme ulejvat, a honem na svah. První dny jsme poctivě brázdili dokonalý manšestr na sjezdovce, ale s přibývajícími dny a klesajícím teploměrem bylo stále náročnější vydržet celou dobu v akci. Kdo přijel na pobyt s tím, že na lyže stoupnul poprvé v pondělí, odjížděl v sobotu se schopností sjet kopec až dolů. Praktické instruktáže na svahu byly doplněny vteřinami teorie ve frontě na vlek, např. slovy maličké instruktorky Verči: „Povídám, Staníku, zatáčej, brzdi, … a neseď na tom jako na záchodě!“ Vítězstvím ducha nad hmotou pak bylo Staníkovo zvládnutí samostatné jízdy na vleku. Nutno poctivě přiznat, že zásadní motivační práci pro dotyčného vykonala stavebnice LEGO s červeným Ninjou. 

Mnozí z těch, kteří už přijeli jako zkušení lyžníci, si vyzkoušeli jízdu na snowboardu, a hlavně jízdu na něm nahoru. Je zajímavé, že nahoru to dá vždycky víc námahy, na snowboardu i v duchovním životě. Zato z kopečka dolů, po šikmé ploše, jej, každý z nás by mohl vyprávět. Aneb jak praví apoštol Jan ve svém listu: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.“

Mnozí střídali lyže sjezdové s běžkami a objevovali krásy zasněžených hor, vítaným bonusem pro běžkaře pak bylo větší zahřátí organizmu vyrobené vlastním pohybem. Snad jedinou výjimkou bez zahřívacího bonusu byla výprava několika odvážlivců neboli bláznů na Zlaté návrší, k mohyle Hanče a Vrbaty. Už dolní stanice vleku na Horních Mísečkách varovala sla­b­ší nátury, že nahoře je ještě o 5 stupňů méně, tedy mínus 15, a vítr, který hnal sníh z plání Zlatého návrší, působil omrzliny tváří, kouzlil ledové krápníkové útvary na vousech a tvořil rampouchy v nosních dutinách polárníků.

Tradiční závod ve slalomu prověřil schopnosti malých i velkých, od kategorie „v náručí“ až po zkušené borce. Večerní karneval byl zaslouženou odměnou i přehlídkou fantazie jednotlivých farníků, k vidění byli bezdomovci i princezny, mořská panna i uklízečka, Pat a Mat tančili se Spartakiádním cvičencem a Červenou Karkulkou, kat Mydlář seděl vedle berušky a něžná víla vedle Frankensteina.

V sobotu jsme odjížděli domů s vděčností Bohu za týden pobytu v přírodě, pohybu na čerstvém vzduchu, za týden života ve společenství. (A někteří z nás i s vděčností za startovací kabely pana Hartmana.)

Fotky z akce jsou k vidění na farním úložišti https://svatyvavrinec.rajce.idnes.cz/.

-smer-