CK Honza, Jája a Pája

Ani nevím, kdy jsem ten inzerát zaregistrovala poprvé. Sliboval týden v srdci přírody, mnohahvězdičkové ubytování, poctivou stravu z lokálních surovin, intenzivní zážitky a jako bonus cestování časem. Značka:  In nomine regis.

To zní jako plán, řekla jsem si a oznámila v práci, který že prázdninový týden se budu tvářit, jako že na louce nad Tasovem nefunguje mobilní signál ani datové připojení. Kdo také kdy viděl pomocnici v krčmě v době Karla IV. s androidem, že.

V srdci přírody, to je ono, kodrcám se po poli a proti mně se najednou vyjevil mohutný traktor Massey. Ubytování s hvězdičkami, no jasně, jiskry ze zahajovacího táborového ohně stoupají k obloze, na kterou právě vyjíždí velký vůz. Poctivá strava z lokálních surovin, opakuji si, když probíháme uličkami velkomeziříčského Kauflandu a plníme nákupní vozíky. Mléko. Brambory. Cibule. Česnek. Olej. Melta. Kde tady mají meltu? Ovoce, 65 kusů. Jogurty, 65 kusů. Zelenina k večeři. 120 rohlíků. 9 pecnů chleba. Nakrájet. 5 kilo masa. Rajské protlaky. Koření. „Petře, co myslíš? Bude stačit 11 balení špaget?“ Petr se směje: „Já nemyslím. Já jsem jen čert třetí kategorie. Od myšlení jsou tu jiní.“ Může vůbec čert třetí kategorie na farní tábor? Ale co to je za čerta, který se tak andělsky chová? V tom bude určitě nějaká čertovina, říkám si.

Cestou ještě vyzvednout dopisy v Tasově, a pryč z civilizace, u starého kamenného kříže zahnout na polní cestu, kolem borovic a velkého balvanu, a už vidíme kouř z „krčmy“, a tyče z tee-pee stanů, tady jsme tento týden doma. Tady se tísníme kolem společného stolu, tady společně usínáme a probouzíme se, tady se společně modlíme, zpíváme, pracujeme, hrajeme si a tančíme. Na císařské korunovaci nemůže chybět slavnostní ples. A je potřeba trénovat, protože pokud nebudeme umět tančit, co potom chceme dělat v nebi?

Žalmy z breviáře, recitované polohlasem, to abychom někoho už anebo ještě nebudili, dostávají svůj překvapivý obsah. „Kdo žije pod ochranou Nejvyššího, přebývá v stínu Všemohoucího,… nebudeš strachovat se … nákazy, která v temnotách se plíží, moru, jenž řádí za bílého dne… Pán je tvoje útočiště, ty Nejvyššího vzal sis k ochraně. Proto nic zlého se ti nepřihodí, nepřijde žádná rána na tvůj stan. Vždyť kvůli tobě (kvůli TOBĚ!) andělům dal příkaz, na všech tvých cestách být ti ochránci.“  Bouřka, která se „záhadně“ před Tasovem rozpadla. Žádné nemoci, žádné cesty do nemocnice. Žádné vosy, myši, dlouhé deště, kroupy, kontrola z hygieny a podobné radosti táborového života.  Jen hejna kobylek, hladová k nedokrmení, se třikrát denně stavěla do řady u výdejního stolu, ozbrojena ešusem a lžící.  Že by se to cestování časem trochu vymklo z rukou a ze čtrnáctého století jsme si skočili až za Mojžíšem a faraonem?

Pohledy, hlasy, vůně, závěrečný zpěv při mši svaté, společný smích, to všechno se vpaluje do duše jako cejch, a přece máme pocit, že se dny zrychlují víc a víc. Raději moc nemyslet na to, co bude za týden, za měsíc. Naše všední životy nás pohltí. S některými se budeme potkávat ve farnosti, jiní budou žít svoje životy o kus dál. Myslím na slova otce Jeronýma, jistě napsaná po hluboké zkušenosti přilnutí i odloučení: „Pane, proč jsi dal mému srdci podobu kleští? Chci říci, proč pouští s takovými obtížemi to, čeho se jednou zmocnilo?“

Večery jsou chladné a okolo ohniště v tee-pee se vejde hodně lidí. Opatrně se pouštíme na tenký led vzpomínek. Všechno se nedá obléci do kabátku slov, a přece, jak píše John Eldredge: „Jsou chvíle, které si přejeme, aby trvaly věčně. Co si máme počít s těmito pocity? Byli jsme stvořeni pro svět plný krás, dobrodružství a důvěrnosti. Náš Stvořitel by nám nedal tyto nádherné dny a tato hluboká srdce, kdyby pro nás nezamýšlel nesmrtelnost.“

-maš-