Zajít dál, než chodím obvykle

Mojžíš pásl stáda svého tchána a jednoho rána zašel dál než obvykle – kniha Exodus praví, že zašel až za step  - a tam se mu zjevil Hospodin v hořícím keři. Jedna taková šance „zajít dál, než obvykle“ se přede mnou objevila v květnu: pěší dívčí pouť z Vranova nad Dyjí do Kostelního Vydří. Jej, Kostelní Vydří, kraj mých dětských táborů… poskočilo mi srdce radostí. Mám, nebo nemám? A mám na to? Všechny pochyby, které jsem před Boha rozprostřela jako Gedeon svoje rouno, se řešily jakoby samy: Celou cestu s poutnicemi pojede doprovodné vozidlo. Nevynořila se žádná konkurenční akce. Auto (na cestu do Vranova) nikdo jiný z rodiny nepotřeboval. Předpověď počasí byla výborná. Blízcí lidé mi na pouť začali svěřovat svoje modlitební úmysly.

Sbalila jsem svých pět švestek, jídlo, pití, čokoláduJ, kapesníky, boty a náplasti. Co vlastně člověk OPRAVDU potřebuje? Jak se co nejmoudřeji sbalit na cestu, když to, co si sbalím, si také ponesu 40 km na zádech? (ještě netuším, že nám věci poveze doprovodné vozidlo). A co si nesbalím, to nebudu mít? A jak se jednou budu chystat na cestu do věčnosti? Co tam bude potřeba?

Ráno v 6 hodin je v kostele zahájení pouti, otec Marek nám čte evangelium o tom, jak Ježíšovi rodiče putovali do chrámu. (večer budu tyto řádky poměřovat i vlastní zkušeností), dostáváme poutnické křížky na krk a požehnání. Je nás třináct žen a dívek, z toho dvě řeholní sestřičky. Vnímáme to jako veliký dar, že putují s námi. Vyrážíme svižným tempem, Lenka má na papíře lety osvědčený časový harmonogram a s laskavou přísností dbá, abychom se jej držely. Nohy v pravidelném rytmu ukrajují kousek po kousku z plánovaného koláče kilometrů, raději nemyslím na to, kolik je toho ještě před námi. Hlava se pomalu čistí od přemíry informací, tak běžné ve velkoměstě. Tichá a klidná krajina je útěchou pro duši. Cestou se modlíme růženec, vzpomínám na trapisty, kteří říkají, že modlitba má být hlavně dlouhá. Dnes, Pane, mám pro Tebe prostor až do večera. Vkládám do modlitby postupně všechny, kteří mě o to prosili, svěřuji jednotlivé členy svojí rodiny, přátele, farní rodinu. Vzpomínám na manžele v krizi, na nemocné, na nesmiřitelně rozhádané.

Po poledni začínají být kilometry v nohou cítit, po chvílích odpočinku se tělo – bratr osel – dává do pohybu čím dál neochotněji. A to máme za sebou jen půlden chůze. Jaké to bylo, když Maria spěchala do hor navštívit svoji příbuznou Alžbětu? To šla jistě několik dnů. A když Maria a Josef s novorozeným Ježíšem prchali do Egypta? A co učedníci, kteří došli po třech hodinách cesty do Emaus a setkání s Pánem je nabudilo natolik, že si ještě ten večer naordinovali další tři hodiny cesty zpátky k přátelům, aby s nimi sdíleli fantastickou zprávu, že On žije a že se s ním setkali?

Jak veliká pokora je skryta ve vtělení. Bůh, tvůrce Vesmíru, se jako malé dítě nejdříve učí chodit, a pak se po Galileji a Judsku celé dny pohybuje rychlostí chůze, bosé nohy, únava a prach cesty, aby nám byla zjevena Boží láska.

Později odpoledne vyhlížíme Dačice a slibovaný odpočinek u sester Karmelitánek. Na nohou bolí už i ty svaly, o kterých jsme ani netušily, že je máme. Jdeme, jak se říká, na sílu, modlíme se další růženec, laskavá řidička doprovodného vozidla je nám nablízku. Někde se v hloubi srdce rodí soucit. Aha, tak takové to je, když kteří jsou lidé staří, kulhající, o berlích. Není jiná zkušenost, leda zkušenost. Kéž by mi tento soucit dlouho vydržel. Už není mnoho síly na vznešené myšlenky, jenom „Pane, tady jsem, jestli chceš, tak si to nějak použij“. Chůze některých se stává „ladným krokem baletky“, jak trefně poznamená otec Marek ve Vydří, až nás uvidí přicházet.

Konečně Dačice, tichá klášterní chodba, vlídné sestřičky a prosté občerstvení. Společná modlitba se sestrami a posledních pár kilometrů do cíle, slunko má dnes už skoro splněno, poutní místo už je vidět před námi a to částečně přehlušuje intenzivní pocit bolavých nohou. Z hlubin paměti vyplouvají úryvky žalmů: …Zaradoval jsem se, když mi řekli: do domu Hospodinova půjdeme. Už stojí naše nohy v tvých branách Jeruzaléme… touží, ba prahne má duše po Hospodinových síních…

Už stojí naše nohy v branách kláštera v Kostelním Vydří, při večerní mši svaté děkujeme za všechna dobra zažitá a přijatá toho dne. O tři hodiny později, cestou autem zpět do Brna se modlíme s Blankou ještě jeden růženec, jako bychom nechtěly ztratit navázané spojení s nebem. O tři dny později nohy zapomenou na únavu a bolest. O tři týdny později v hloubce srdce zůstane dar pokoje, který se zrodil v dlouhých chvílích modlitby a kráčení s Pánem.

-maš-