Tábory pro babičky

Možná jste před prázdninami zaslechli v ohláškách, že se na farní tábor můžou hlásit děti od 2. do 7. třídy. To je pravda, ale nedejte se zmýlit, tábory se pořádají hlavně kvůli vedoucím, a především, a to zejména, kvůli kuchařkám! Jak jinak by babičky mohly projít starou skříní a ocitnout se u kouzelné lampy a vůbec v pohádkovém světě v blízkosti hradu Cair Paravel, ve společnosti Petra, Edmunda, Zuzany, Lucinky a statečného lva Aslana? Kouzelné je také to, že si tyto babičky můžou připomenout všechny ty táborové vůně a chutě, zase mohou slyšet zvuky nočního lesa a zažít to chvění okolo srdce, když celý tábor na ranním nástupu hledí k nebi na vlajku a zpívá táborovou hymnu. Nechoďte za námi s nabídkou pětihvězdičkového hotelu někde na Krétě. Kdybyste viděli, kolik my jsme tam měli hvězd, a jako bonus měsíc skoro v úplňku…

Táborový čas je potvrzením teorie relativity, protože tento už tak krátký čas ubíhá v jakémsi zrychleném režimu, ať děláme, co děláme. Totiž, mnoho nenaděláme, protože prázdniny jako celek jsou ostudně krátké, a když dáme dohromady skautské tábory, rodinné dovolené, volná tábořiště a řečkovické hody, (a letos ještě světové setkání mládeže Krakov), vyjde nám zase odjezd v neděli odpoledne a návrat v sobotu. Na druhou stranu vnímáme, že tento čas zanechává hlubokou rýhu v srdcích a uhlíky ze závěrečného půlnočního táboráku nás budou na duši hřát ještě dlouho do podzimu.

Pokaždé se totiž stane podobný zázrak: odjíždíme jako skupina lidí, kteří se víc nebo méně znají z kostela, někteří se občas pozdraví, jiní se znají jen od vidění. A po dvou třech dnech společného, vstávání, topení v kamnech, snídání, chystání a hraní her, …, zpívání u ohně a usínání máme pocit, že se známe celé století, a kdyby mezi námi seděl Rudyard Kipling, řekl by, jsme jedné krve, ty i já.

Po šesti dnech strávených v jiném světě projdeme skříní zpět do všedního života, možná se zase budeme jen zdravit zamáváním u kostela, ale bude to jiné. A všechny ty děti, které stály v řadě na boloňské špagety (ze kterých se z meteorologických důvodů málem staly špagety s kroupami) budou nějak víc naše, zůstanou nám v srdcích. S mladými, kteří dělali vedoucí družinek, se na sebe podíváme a budeme vědět, tam na louce za rybníkem u Pikárce jsme směli prožít něco krásného, co nás spojilo a co si poneseme jako poklad v srdci pro všední a únavné dny.

Co se tam přesně děje, to neumím popsat. Navenek to jsou prosté zážitky a obyčejné situace. Celé dny pod širou oblohou a večery a noci pod hvězdami – když se podaří počasí. Tichá krása přírody, pozorování západu slunce za rybníkem, pole s balíky slámy, na obzoru alej stromů. Voda, kterou nelze plýtvat, protože se každý litr musí dovézt po bahnité polní cestě. Mše svatá za šera na balvanech v lese. Společná večerní modlitba breviáře, i když se oči zavírají únavou. Usínání vedle dohořívajícího ohně v tee-pee.

Pobyt mimo pohodlí civilizace nás učí pokoře – nejsme pány situace. Je večer, slunko zapadne a hotovo, s baterkou mnoho parády nenaděláme. Je osvobozující zjistit, jak málo věcí  - a které - skutečně potřebujeme k životu. A vztahy, žité a sdílené od rána do noci, nelze žít na vlastní pěst a na svém písečku.  Nějak víc rozumíme svatému Lukáši, co tím myslel, když psal ve skutcích apoštolů, že „byli pospolu a měli všechno společné, … rozdělovali podle toho, jak kdo potřeboval, … a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem“.

Nevím, jak to bude v nebi. Ježíš nám slíbil, že: „V domě mého Otce je mnoho příbytků.“ (Jan 14,2). V koutku srdce doufám, že alespoň některé z nich budou stát na louce za rybníkem a budou z dílny svatého Pavla a jeho kamarádů viz Sk. 18,3.

-maš-