Světlo! Já chci světlo!
Nedávno se nám pokazilo světlo v kuchyni a oprava se trochu protáhla. Tak se stalo, že jsme každé ráno přišli do kuchyně, automaticky našli vypínač, cvak – a byla stejná tma, jako předtím. „Světlo! Já chci světlo!“ křičelo to jen v duchu, abychom snad neprobudili nějakého spáče. A po paměti jsme v tom ranním šeru šátrali po oblíbeném hrnečku a správném tlačítku na kávovaru. Ta ranní tma v naší kuchyni překvapivě dobře lícovala s adventním voláním: „A bude v den onen světlo velké, aleluja.“
Není-li poznání tmy, není touha po světle. Není-li zážitek hladu, není touha po chlebu. Není-li zkušenost vlastní hříšnosti, nezrodí se silná touha po odpuštění. (A komu se málo odpouští, málo miluje.) Proto tolik naléhavých výzev k adventnímu ztišení, zklidnění, usebranosti. Naše touha po Bohu naléhavě potřebuje probuzení a očištění, jako když čistíte studánku a pomáháte prameni, aby mohl vytrysknout z hloubky. A bez skutečné žízně po Kristu nejsme dostatečně otevření k prožití radosti z jeho Narození.
Jsme přeplnění věcmi, akcemi, zážitky. A máme strach z toho kolotoče vystoupit. Beze mě se to neobejde. Nerad bych o něco přišel. Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Nevaž se, odvaž se.
A přece to bez určité míry askeze a zřeknutí se nejde. Má-li se Boží Dítě narodit v mém nitru, musím mu tam udělat prostor. Jak se říká, kdo nemá Vánoce v srdci, nikdy je nenajde pod stromečkem.
-sm-
—————