25.06.2018 07:14

Radujte se a jásejte

Nová apoštolská exhortace papeže Františka je radikálním voláním ke svatosti v dnešním světě. Benediktinský mnich vysvětluje dokument vystihující duchovní podklad jeho papežství.

 

Laurence Freeman

Papežovo pojetí svatosti má v sobě prorocký hněv vůči tupé průměrnosti konzumního individualismu, ale také vůči intelektualizované zbožnosti. V pěti krátkých pečlivě vystavěných kapitolách své nové exhortace mluví František z katolické kazatelny, ale jeho posluchačstvem je celé lidstvo ve své současné krizi víry. Ukazuje degradaci lidstva způsobenou prázdným životním stylem, konzumem a odmítnutím vidět Boha v lidech chudých a okrajových. František je puzen spiritualitou vtělení, definující motiv jeho papežství je shrnut ve větě: „Skutečnost je větší než ideje.“

Jeho třetí apoštolská exhortace – po Evangelii Gaudium a Amoris Letitia není Gaudete et Exsultate teologickým traktátem o svatosti, ale vírou naplněným hřištěm k vyzdvižení touhy po svatosti. Aby František vysvětlil, proč tato touha má přinášet opravdové štěstí na rozdíl od izolující povrchnosti konzumu, připomíná nám, že svatost nespočívá v individuální morální dokonalosti nebo v popularitě u druhých. „Ne vše, co říká světec, je úplně věrné evangeliu,“ připomíná. Je třeba kontemplovat celek života světce.

Prvními světci, které František jmenuje, jsou ženy a on píše o „ženském stylu“ svatosti. Vykresluje téma vtělené, zkušenostní svatosti na příkladu ženy, která jde nakupovat, vymaňuje se z pomlouvačného hovoru, přichází domů vyčerpaná, ale věnuje pozornost potřebnému dítěti a pak den končí tichou modlitbou. Svatost nespočívá v tom, že je člověk zvláštním druhem člověka nebo žije daleko od světa, nýbrž v tom, že je člověk dobrým sousedem, že nachází dokonalejší způsob jak dělat to, co děláme, a dělá obyčejné věci neobyčejným způsobem. Svatost potře-buje doby ticha, samoty a mlčení, ale „není zdravé milovat ticho a zároveň utíkat od vztahů k druhým.“

SVATOST JE praktickým celoživotním procesem založeným na mystice vtělení. Společenství je jak laboratoří, tak i výkvětem životní cesty probíhající každý moment denního života. Modlitba je vzácná, protože sytí každodenní závazek milovat a je zvláštním darem hluboké modlitby, který Ignác pojmenoval jako rozlišování, inteligenci srdce.

Je to svatost malých gest, ale také průzračné mystiky s Kristem v centru. Ve své encyklice o životním prostředí Laudato si propojuje František mystiku stvoření s náročným sociálním a ekonomickým komentářem. V Gaudete et Exsultate tvrdě zasahuje nepřátele svatosti, jež podobně jako Ježíš nevidí ve viditelných vnějších nepřátelích, ale mnohem blíže – ve vlastním nitru. Podtrhuje, že gnosticismus a pelagia-nismus jsou dva bludné viry stále bující v Církvi. Gnosticismus pojímá jako odtělesněné intelektualizování nábožen-ství, jako znak klerikalismu, který on často kritizuje. Pelagianismus přetrvává jako se sebou spokojená slepota vůči vše před-cházející milosti. Pro jeho vtělené chápání svatosti je zásadní intuitivní vyvýšení jedinečnosti nad přizpůsobivost.

Je to vášnivé a prorocké chápání svatosti. František se hněvá, jako se hněvá prorok nad předstíranou svatostí: od hněvu ale rychle přechází k utvrzování. Jeho program svatosti se týká každého. Vyhýbá se jak sebe-uspokojenému elitářství, tak i nudné průměrnosti. Je smutný nad tím, že to vytváří naše kultura. Samota lidského údělu je ztížena konzumním indivi-dualismem. Svatost je lékem na něj.

Je nadšený Písmem svatým. František nás vyzývá, abychom se vrátili přímo k Ježíšovým slovům, jež nás znepokojují výzvou ke změně životního stylu. Ve svém komentáři na Blahoslavenství pojímá „Blažení chudí v duchu“ jako pozvání k nahlédnutí do vlastního srdce a zjištění, kde přesně nalézáme skutečné bezpečí. Vidí mírnost jako ctnost jdoucí proti proudu kultury. Mírnost nás zachraňuje od vyčerpání neustálou snahou ovládat a kontrolovat. S nezapomenutelným vhledem říká: „Naše nejhlubší touhy jsou naplněny mírností.“

František krouží kolem svých témat, vrací se k nim s novými příklady. Svatost, píše, není „omdlévání v mystických vytrženích“. Spíše má příklad v naší reakci na setkání s člověkem spícím venku v chladné noci. Uprchlická krize stojí v praktickém programu svatosti dnešního světa výše než bioetické otázky. Papež ovšem varuje před tím, aby se křesťanství nestalo „druhem nevládní organizace okradené o zářivou mystiku“. Nalézat Krista v sobě nám dovoluje přijmout jej v každém. Neustálá modlitba srdce praktikovaná autorem ruského klasického duchovního díla Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci jej neodděluje od toho, co se děje kolem něj. „Prostě si nemůžeme vystačit bez ticha prodloužené modlitby,“ upozorňuje nás tento velmi aktivní papež.

V tomto dokumentu také vnímáme Františka jako jezuitu: rozlišování, denní zpytování svědomí, kontemplace v činnosti. Vidí tuto jednotu Marty a Marie v životě každého svatého. Mnoho lidí poznamenává, jak je papež pravidelný ve své Denní modlitbě církve i osobní modlitbě. To nepochybně vysvětluje důležitost, kterou zde přikládá dobám denní modlitby. V tom vidíme Františkův instinktivní respekt k tradici, jež působí radikálním způsobem, osvěžuje křesťanskou cestu svatosti pro odcizenou generaci naší kultury.

V roce 1943 předpověděla Simone Weil „novou svatost požadovanou přítomným okamžikem, svěží jaro a vynalézavost“.  V Gaudete et exsultate výmluvně tuto „novou svatost představuje“ papež František skrze nahlížení všezahrnujícího tajemství „malých každodenních věcí“ v programu vtělené svatosti odmítající tupou průměrnost a náboženské elitářství. Občerstvil volání církve ke svatosti jako cíli každého lidského života.

„Nebojte se svatosti,“ vyzývá nás Fran-tišek.

 

Laurence Freeman OSB je mnich z Lendinary, kláštera olivetánské kongre-gace. Je ředitelem světového společenství pro křesťanskou meditaci.

The Tablet 14.4.2018 přel. Jindřich Kotvrda

 

—————

Zpět


Kontakt

E-mail farnosti

(Další kontakty v sekci "O farnosti")


TOPlist