Popletená poutní místa aneb jak dnes žije otec Jacek
Nyní už nevím, jak se to vlastně stalo, ale když náš otec Jacek odcházel, nějak jsem si tehdy špatně zapamatoval poutní místo, které si zvolil při své žádosti o změnu. A pak, v průběhu let (už je to téměř neuvěřitelných šest roků!) jsem si nějak uvědomoval jen to, že je to někde na jihu či JV diecéze a byl skálopevně přesvědčen, že jsou to Hluboké Mašůvky. Farního zájezdu za ním jsme se nezúčastnili a já tak stále žil v tomto svém dávném omylu.
Když se čas od času stávám „slaměným vdovcem“, neboť žena odjíždí za svou maminkou mimo Brno a ne vždy jedu s ní, připadne mi jako smysluplné spojit příjemné s užitečným, totiž výlet na kole s nedělní mší svatou a když je to dál, tak ranní cestu tam zvolím se svezením vlakem.
Ta zmíněná a popisovaná neděle nastala začátkem listopadu a já se vlaky s přestupem v Břeclavi dostal do Znojma. Trochu jsem spěchal, abych těch 9km na poutní místo dojel včas a stihl začátek bohoslužby v 9:30. Přibyl jsem sem právě ve chvíli, když do kostelních dveří vcházel nějaký, mně neznámy, mladý kněz. Hned jsem jej oslovil se slovy, je-li dnes záskokem za Jacka. On se na mne díval chvíli nechápavě, než jsem po chvíli dohadování přišel na svůj omyl. Že totiž on je ve svém kostele a já musím otce Jacka hledat o „poutní místo dál“- až v Přibyslavicích. Ale když už jsem tu, prožiji zde poprvé mši svatou s místními farníky, řekl jsem si, i když tu v poutním chrámu nejsem poprvé.
Zaměřuji-li se v tomto příspěvku také na poutní místa, musím v souvislosti s mou cestou zpět na Brno uvést zajímavost, totiž můj objev dalšího poutního místa.
Když jsem šlapal rovinatým lesíkem v přírodní aleji pod Šibeničním vrchem před obcí Horní Dunajovice, objevil se na pravé straně půvabný venkovní areál přírodního poutního místa, kde ve výšce cca 8m nad terénem a současně i potokem Křepička na mne ze skály shlížela zasklená socha P. M. Lurdské.
Nese název Poutní místo P. M. Lurdské v Rybnicích. Zakladatelkou je Monika Kuchynková z Horních Dunajovic. Při jedné ze svých četných cest navštívila Lurdy. Zázračné místo se jí stalo spolu se sestrou Žofií inspirací. Finančně se na realizaci nápadu podílel její bratr Antonín, majitel nedalekého mlýna v Horních Dunajovicích. První pouť se tu konala 8. 9. 1897 za přítomnosti vlasteneckého kněze a spisovatele Václava Kosmáka.
V době zákazu poutí bylo poutní místo devastováno, dokonce došlo k odcizení sochy sv. Bernardety. Mariánské písně se údolím začaly ozývat až s obnovou v roce 1990. V září 1997 za účasti biskupa Mons. Cikrleho a mnoha kněží zde bylo oslaveno 100 leté výročí založení.
Pak už následoval Moravský Krumlov, Ivančice a Tetčice u Rosic. Už za tmy mne vítal Žebětín a já si s dojezdem domů (84km) umínil, že svou chybu musím brzy, až nastane podobná rodinná konstelace, napravit.
Nastal den slavnosti Ježíše Krista Krále a já opět nedělním ránem mířil na poutní místo. Jenže první vlak z Brna směr Třebíč (plzeňský rychlík), přijel na rychlíkovou zastávku Okříšky v době, kdy už se mše svatá v Přibyslavicích dospěla do svého závěru- začíná tu totiž v 8:00. Přesto jsem nelenil a rozjel se ty 2 km z kopce vstříc poznání Jackova působiště. Barokní kostel Narození P. Marie stojí na mírném návrší uprostřed obce.
Po vkročení do chrámu mne ovanula vůně kadidla a já prožil toto úvodní setkání paradoxně hned se závěrečným požehnáním. Jacka, obklopeného dětmi, které jej doslova milují, jsem pozdravil krátce nato v zákristii. Rozhovor jsme si domluvili až po další mši svaté v Okříškách, jeho 2. farnosti a mé záložní variantě nedělní povinnosti.
Panna Marie Přibyslavická - na rozdíl od většiny poutních míst to není uctívaná soška, ale oltářní obraz.
A nyní stručně k historii poutního místa i milostného obrazu.
Duchovní historie Přibyslavic sahá až do 10. století, kdy sem podle ústního podání přišli benediktini a na přelomu tisíciletí zde vystavěli malý klášter. Součástí byl i románský kostel sv. Gotharda, později zasvěcený sv. Anně. Zbudován byl jako jednolodní tribunový kostel s půlkruhovou apsidou. Patří tak k nejstarším stavbám na Moravě. Několikrát byl přestavěn a stavebně nyní navazuje na poutní chrám. Mše svatá se tu slaví ke svátku sv. Anny a ve velikonočním období je využíván jako místo Božího hrobu.
Na místě dnešní obce se podle výzkumů nacházel přemyslovský dvorec a Přibyslavice bývaly osadou na tzv. lovětínské stezce, která spojovala Počátky s Třeští a Třebíčí.
Ze záznamů starých matrik se dovídáme, že na vnější straně kostela sv. Anny se nacházel obraz Panny Marie namalovaný na omítce. Přes vystavení nepohodě povětrnosti a bez lidského zásahu zůstával stále zachovalý a pěkný. Když kostel před rokem 1622 spravovali evangelíci, měly být odstraněny všechny obrazy, sochy i oltáře. Obraz P. Marie však přes své zalíčení vápnem stále vystupoval na povrch.
Lidé jej začali uctívat, a když nastala zázračná uzdravení tomuto obrazu přisuzovaná, stal se prostor před tímto obrazem poutním místem. Svědectví r. 1715 oznamuje, že jakkoli byla ostatní vnější malba kostela zničena dešti, až bylo vidět stavební kámen, posvátný obraz si malbu i s barvami udržel. Lidé to přisuzovali Boží vůli.
Z vděčnosti za uzdravení a vyslyšené prosby nechal roku 1724 hrabě Collalto vystavět kapli přiléhající ke stěně starého kostela, kde se obraz nacházel. Příliv poutníků sílil a roku 1748 dosáhl počtu 40 tisíc! Kaple přestávala stačit a tak se brtnický hrabě rozhodl postavit nový chrám (poutní kostel Narození Panny Marie), kde původní kaple s posvátným obrazem se stala dnešním presbyteriem. Kostel má 40m na délku, 16m šířky a vysoký je 26m. Roku 1797 byl přímo na omítku místo původního dřevěného oltáře namalován nový oltář, který známe dodnes. V jeho středu se nachází obraz milostné Matky Boží Přibyslavické. Normálně je originál obrazu kryt otevíratelnou kopií namalovanou na dřevotřískové desce. Při mariánských poutích je k vidění i uctívání originál na zdi za touto kopií. Vlastní oltář je ze zeleného italského mramoru, vyrobený z jednoho kusu a ozdobený hraběcím znakem a korunkou. V roce 1869 byl hlavní oltář doplněn o nový svatostánek, beránka a cherubíny, prakticky už do dnešní podoby. Po smrti stavitele chrámu- hraběte se věže nedostavěly a ty dnešní o výšce 40m byly dokončeny až v roce 1936. Projektoval je věhlasný architekt Kamil Hilbert, stejně jako průčelní věže katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Ve východní věži je instalována zvonkohra hrající mariánské písně a o Vánocích koledy.
Fara leží hned naproti kostelu. O. Jacek si jen odskočil pro hostie a už nasedá do svého VW, aby mne pak po chvíli předjel při mém šlapání nazpět do Okříšek.
Dostal jméno frekventovaného a uctívaného světce v Polsku sv. Jacka, což je latinsky i česky Hyacint. Zajímalo mě a dal jsem si práci zjistit, že toto krásné, květinové jméno nese v celé české republice jediný člověk- obyvatel z Prahy.
Farní kostel Jména Panny Marie v Okříškách, Jackova 2. farnost, kde má týdně 2 mše svaté, jednu ve čtvrtek a druhou právě dnes v neděli.
Otec Jacek tu dnes, na slavnost Ježíše Krista Krále uděluje svátost pomazání nemocných.
Po skončení mše svaté jsme si dle slibu v zákristii sedli, vyprávěli a vzpomínali. Pro ty dříve narozené nebo nové farníky shrnu celé jeho curriculum vitae:
Otec Jacek Kruczek se narodil 1974 v polském městě Limanowa pod Vysokými Tatrami v tarnowské diecézi. Blízké Wadovice, rodiště Jana Pavla II. a jeho osobnost, jej ovlivnily v životním směřování. Při studiích teologické fakulty rovněž v Tarnowě vykonal stáž v pražské diecézi. A zde padlo jeho rozhodnutí o případném budoucím zahraničním působení. Zprvu po vysvěcení však působil ještě 5 roků v Polsku.
Otec Jacek pobyl 2004 - 5 jeden rok v Hodoníně jako kaplan (na tomto 1. působišti v ČR se zdokonaloval v češtině), pak přišel k nám do Řečkovic po otci Janu Pacnerovi (když ten se stal vojenským kaplanem), aby jej pak vystřídal za 7 roků působení další Jan, totiž otec Kotík. Nyní už je přes 5,5 roku v Přibyslavicích.
Sám o sobě řekl, že k nám do Řečkovic přišel se strachem a odcházel beze strachu. „Můj odchod z farnosti, to nebylo žádné utíkání, pokání atp., prostě přišel čas jít dál…“
A těch 7 roků u nás bylo bohatě naplněných - krásnými poutěmi, kdy nás několikrát vedl do svého rodného Polska, odkud jsme společně přivezli obraz Božího Milosrdenství, do Svaté země, Říma a Francie. A nepočítaně bylo poutí po naší vlasti, ta nejdelší pak na Svatou Horu. Ale nejen to - byla to duchovní cvičení pro rodiny v Krkonoších, prázdninové akce, putování po horách s omladinou - hlavně jeho rodné Tatry z polské strany, pomoc postiženým dětem z farnosti… To vše navíc k běžné pastoraci a významné opravě fary i chrámu sv. Vavřince.
A ve svém současném působišti na toto vše navazuje a dále k dokonalosti rozvíjí. Nadále přivádí moravské poutníky na své milované poutní místo Čenstochová na Jasnou Horu. Sám se sem účastní srpnových pěších poutí s kněžími a mládeží rodné tarnowské diecéze. Na této 9ti denní pouti jdou kněží v závěru skupiny a zpovídají. Za zdejšího působení byl navíc už zase 2x ve Svaté zemi, 2x v Santiagu de Compostela, vloni z Porta k hrobu sv. Jakuba putoval jako pěší poutník s porcí 250km.
V roce 2017 mu zde přibyla 3. farnost - Heraltice (necelé 4 km od Okříšek a 6km od Přibyslavic), kde má týdně ve farním kostele sv. Jiljí dvě mše svaté. V „domácích“ Přibyslavicích slouží týdně hned 3 mše svaté a jednou měsíčně také v kapli Nejsvětější Trojice v Radoníně (patřící ke zdejší farnosti).
Pejska Ferdu sice zanechal na faře v Řečkovicích, zde jej však zase v jeho poslání na faře těší kočička Číča. Podle svého zvyku i sám manuálně přikládá ruku k dílu na zvelebení chrámu a údržbě na faře i okolí. Právě za našeho rozhovoru mu proto přináší akolyta motorovou pilu. Je úsměvné uvidět kněze v klerice s tímto nástrojem!
Na otázku, k čemu ji potřebuje, odpovídá: „Máme přece velikou zahradu“. A nejvíce mne v této souvislosti překvapí, když se dovím, že tu choval po tři roky taky dvě ovečky!
Naše setkání končí milým a srdečným pozdravem všem farníkům v Řečkovicích, které stále nosí ve svém srdci.
A já Vysočinou ujíždím na Třebíč, kde mne zvony baziliky sv. Prokopa vítají v pravé poledne. Pokračuji na Jinošov, Zbraslav, silnicemi i cyklostezkami přes Ostrovačice a do listopadového večera jsem doma. Na vrub svých rekordních 5130 km za rok 2017 jsem tak trasou Okříšky - Brno přidal dalších 75km.
Zapsal a nafotil Vilém Urbánek
—————