Pole nebo pár volů?

První sobota v říjnu, slunečné odpoledne a tradiční pouť na Vranov. Chvíli po třetí hodině se na konečné autobusu spojujeme v modlitbě a vydáváme se na cestu. Kdosi prohodí, že nemáme kříž, a myslí tím farní poutnický kříž ze dvou kusů březového dřeva. Někdo jiný odpovídá, že máme každý svůj, a myslí tím kříže v životě i křížky na zádech. Toto kouzlo nechtěného směřuje naše myšlenky k tomu, abychom si pro sebe formulovali smysl a cíl svého putování. Jistě každý z nás jdeme na pouť se svými vlastními úmysly, neseme v srdci svoje drahé, přátele, nemocné, modlíme se o dary Ducha Svatého, prosíme o sílu unést nějaké trápení. Na šňůrku cesty navlékáme jednotlivé desátky růžence a naše oči se sytí krásou barev podzimního lesa. Duše se zklidňuje a vynořuje se toho tolik, za co můžeme Bohu děkovat.

Jak málo stačilo, abych tu nebyla? Ještě ráno jsem na misku vah pokládala tolik „důležitých“ povinností. Prádlo, podlahy, kuchyně, všude by bylo co dělat. Jak říkal kdysi svatý Filip Neri, když viděl nějakého trestance: „Tam jde Filip Neri mínus Boží milost.“ Ale Boží milost plus já funguje a teď tu jsem a jdu s ostatními devíti farníky na pouť na Vranov. Naše farnost platí v rámci Brna za živou a kvetoucí. „Jste dobří“, poplácávají nás ostatní po ramenou. Jak to, že na farní pouti, v podstatě příjemné procházce krásným odpolednem, je nás jenom deset včetně faráře, který je tu jaksi služebně?

Je to jako s tím pozváním na hostinu, jak to líčí svatý Lukáš: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!“

Je to až tragikomické, čemu všemu dáváme přednost před Hospodinem.

Možná jsme až příliš bohatí. Protože, jak psal jeden katolický spisovatel: „Chudým evangelium se zvěstuje, a chudí jej přijímají. Zvěstujeme-li evangelium bohatým, šilhají stranou, nastavují chvíli ucho a potom odbíhají tam, kam pokrytecky šilhali. Smysl jejich šilhání jest takovýto: Víte, já bych vás rád poslouchal, je to vskutku zajímavé, co pravíte, ale někdo je pro kontemplaci a většina nás pro život aktivní.  Kola se musejí roztáčet. Hleďte, támhle už na mne čekají, třikrát už na mě kývali a já se tady s vámi zabývám, dobrá, kdyby byla jenom jedna povinnost, ale v dnešní době, to víte, člověk neví kudy kam, děti, muž, obchod, čeládka, pole, úřady, starost na starost – prosím – už jdu!“

A pokud už Bohu nebo bližnímu něco dáme, což je v podstatě totéž, protože „co jste učinili jednomu z těchto nepatrných, mně jste učinili“, takže když už něco dáme, dáváme drobty, které by beztak spadly z našeho přeplněného stolu, dáváme z přebytku, tak aby nám ještě dost zůstalo a my byli zajištěni. Ale, jak říká ten spisovatel, „Bůh ani nechce pomoc od bohatých. Protože i když něco dávají, dávají to vždycky jako ze svého. Dávají to vždycky jako bohatí. A to člověka ponižuje. To ponižuje i Boha.“

Markéta Šmerdová