Palachův týden - dokončení

Nastává sobota 19.1. - den Palachova úmrtí.

Nejprve v evangelickém kostele U Martina ve zdi od 17:00 probíhala  kající bohoslužba k výročí úmrtí Jana Palacha. Ticho Bohdana Mikoláška s mottem: Naše svědomí? Vyjít z pohodlí zajištěného života do boje se současným pokušením a jeho lží. Tichý hlas pro naději a odvahu. Střídalo čtení z Písma i duchovní skladby.

A pak se přesouvám do Týnského chrámu (chrám Matky Boží před Týnem) na Staroměstském náměstí.

Zde se totiž koná závěrečná zádušní bohoslužba- Requiem za Jana Palacha, kterou slaví profesor Petr Piťha.

Také dnes se nebránil kritice nezdravé společnosti a z jeho promluvy vyjímám:

„Před padesáti léty jsem byl člen vědecké rady FF UK…mnohokrát jsem stál se studenty jako čestná stráž sboru fakulty u rakve…celou noc před pohřbem jsem strávil u Palachových ostatků…“

„Vyslechl jsem poslední řeč kardinála Berana, v níž odmítl tvrzení, že Palachův čin byl sebevraždou. Řekl toto: „Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské. To ať už nikdo neopakuje. Zato ale ať mají všichni před očima velký ideál, pro který obětovali oni svůj mladý život.“

„Uběhlo půl století pohnutých dějin a je namístě porovnat dnešní reflexe události, která vzrušila celý svět,“ poznamenal s tím, že Palach dostal „tu nepředstavitelnou odvahu vzplanout. Palachův krok tehdy však mnozí nepochopili a mnozí ho nechápou dodnes. Mnohem vážnější je, jak se dnes tváří v tvář jeho hrdinství chováme. Co se to děje s národem, za který zemřel,“ ptá se profesor, jemuž se zdá, že mnozí lidé, kteří dnes o Palachovi řeční, pronášejí prázdné projevy. „Nic nechybí na kabátu hanby, který důstojně nese většina řečníků. Prázdnota, zkroucení jejich slov, ze kterých je vyšlapán smysl i pravda, jsou jako pohozené PET lahve, které mění naši krajinu v jediné obrovské smetiště.“

Jan Palach podle prof. Piťhy zemřel, aby pozvedl pochodeň a probudil národ z letargie. Dnes by nás mohl budit ze lhostejnosti nadbytku a z otupělosti vůči skutečnosti, které dnes už ani nevěříme. „Uvěříme jí, až si o tuto skutečnost rozbijeme lebky,“ prohlásil doslova. Je prý na nás, jestli se této tvrdé skutečnosti postavíme, nebo jednoho dne zmizíme v prázdnotě. „Kéž nám Bůh dá sílu pro správné rozhodnutí. Amen,“ uzavřel svou promluvu.

S jeho slovy, která mi ještě znějí v uších, mířím na Legerovu ulici 61-63, k bývalé klinice popálenin, kde Jan Palach před 50 léty v 15:30 vydechl naposledy. Už jsem tu teď večer sám, pod jeho portrétem hoří svíčky, které dokazují, že lidé nezapomněli. Je tu v „dobré“ společnosti dalšího „pacienta“ této kliniky – pátera Josefa Toufara, který tu v tzv. Borůvkově sanatoriu (název za 1. republiky) umírá 19 roků před ním. Kolem po magistrále projíždí občas auta. Loučím se s Janem, ale i s Prahou…

Pro přesnost ještě dodávám, že ještě i v dalších dnech jsme se v Praze mohli setkat s profánními akcemi k poctě Jana Palacha, ale to hlavní bylo skutečně doslova mezi dvěma katolickými bohoslužbami v onom Palachově týdnu (20.1. workshop  pro dospělé a seniory, 22.1. koncert k poctě Jana Palacha "Tisíce světel rozsvítím" v Rudolfinu, 25.1. začíná autorská výstava k výročí upálení Jana Palacha a dalších lidských pochodní "Naše požadavky jsou" v kampusu Hybernská).

Na mnohé však ještě stále čekáme a obětem dlužíme. Teprve ve třetím termínu je slibováno letos v srpnu otevření Památníku Jana Palacha v jeho rodném domě ve Všetatech. Když jsme si 25. února připomínali upálení pochodně č. 2  Jana Zajíce, bylo oznámeno, že konečně za rok bude na domě, v jehož průjezdu se upálil (Václavské náměstí č. 39) umístěna pamětní deska. Do dnešní doby tu není, bohužel, žádné připomínky…

Vilém Urbánek