Palachův týden 50 let po hrdinském činu mezi dvěma katolickými bohoslužbami a v duchu ekumenismu (1. část)

Myslím, že v tomto roce výročí půlstoletí od českých živých pochodní se nabízí významná příležitost si je opět připomínat, neboť jsem přesvědčen, že jim to všeobecně dlužíme. Rád bych v tomto svém příspěvku vyjasnil to, co podle mnohých dlouho rozdělovalo, a snad ještě i názorově rozděluje, českou společnost. Slovy nejen zásadních promluv našich dvou význačných teologů, profesorů Halíka a Piťhy, bude po jeho přečtení jasné i vám, jak se významní lidé dívají a charakterizují tento čin hrdinské oběti pro náš národ.

Už dříve jsem se o naše dvě živé pochodně (ale bylo jich pak samozřejmě ještě více) dosti zajímal a do dnešní doby mne mrzí, že jsem se také nezúčastnil Palachova pohřbu. Snad je mi omluvou, že mě tehdy bylo teprve 15 roků a ještě jsem se tak moc studentem ani necítil.

Osud 2. pochodně Jana Zajíce je mi také blízký. Když bývám ve slezském Vítkově na hrobě svého spolužáka Jindry K., který tragicky zahynul v jezu domácí řeky Moravice, jen pár metrů od něj spí svůj věčný sen právě tento druhý Jan. Toto nádherné náhrobní dílo má na "svědomí" rovněž Olbram Zoubek stejně jako Palachovo na pražských Olšanech.

Když se letos přiblížilo půlstoletí od jeho sebeobětování, které nás mělo vyburcovat jako národ z letargie, k odporu proti pokračující okupaci a právě začínající normalizaci, uvědomil jsem si ještě více jeho oběť i následnou nebojácnost těch, kteří v tzv. Palachově týdnu 15. -19. 1. 1989 (20 let poté) manifestovali na Václavském náměstí a režim proti nim brutálně zasáhl. Bylo zadrženo na 1400 lidí. Pět dní trvající protesty byly největším projevem občanského odporu proti režimu od počátku 70. let a předzvěstí jeho pádu.

A tak jsem si řekl, že na letošním 50. výročí tohoto činu v Praze nemohu chybět a v přeneseném slova smyslu si toto údobí od činu po smrt Jana Palacha dovoluji také nazvat Palachovým týdnem.

Podle nejnovějších bádání o pohnutkách Jana Palacha je tu zřejmý vliv i v komunistických novinách popisované živé vietnamské pochodně (1963), buddhistického mnicha Thich Quang Duca, o které Jan Palach četl a jako o zástupné oběti a protestu, nikoliv sebevraždě, mluvil se zdravotními sestrami po svém činu na klinice. Skoro jistě znal další zprávu Rudého práva z roku 1967 o stovce buddhistických mnichů ve Vietnamu, kteří byli připraveni se upálit na protest proti tamní perzekuci buddhistů. To pravděpodobně inspirovalo napsání pasáže Palachova dopisu Pochodně číslo 1: "pokud do 21. ledna 1969 nebudou splněny podmínky, vzplane další živá pochodeň". Podle svědectví i dostupných archivů skupina zde v posledním Palachově dopise zmiňovaná patrně vůbec neexistovala.

Také evangelický farář Miloš Reichert, bývalý disident, logicky letos popisoval v LN (16. 1.) další možné poslední pohnutky pro Palachův čin. Den před svou obětí se totiž zúčastnil v evangelickém kostele v Libiši u Neratovic pohřbu svého strýce. A právě zde upoutává při strohé výzdobě tolerančního kostela návštěvníkovu pozornost jediný figurativní prvek, dřevořezba na kazatelně. Je to obraz pelikána rozpínajícího svá křídla a krmícího přitom svá mláďata. V křesťanské ikonografii je tento obraz odkazem na obětujícího se Krista. Pelikán se často při krmení mláďat potřísní krví z ulovené potravy a vznikla tak legenda, že tento pták ve chvílích krajní nouze rozdrásá tělo a své mladé nakrmí vlastním masem a vlastní krví. Sebe dává, aby i oni mohli žít!

V tomto pojednání se nemohu vzhledem k omezenému rozsahu zabývat všemi vzpomínkovými akcemi tohoto týdne (zejména výstavami), neboť by to zabralo neúměrně mnoho místa, ale zůstanu jen u těch přímo duchovních či s duchovním přesahem. Nutno však konstatovat, že takovýchto akcí bylo k uctění hrdinské smrti Jana Palacha nejvíce!

Celá připomínka nesla souborný název Jan Palach 2019 a dala by se také jednoduše časově vyjádřit jako období mezi dvěma vzpomínkovými katolickými bohoslužbami (prof. Halíka a prof. Piťhy).

V předvečer výročí jeho tragického činu v úterý 15.1. v 18:00 totiž začala tato připomínka půlstoletí ve studentském kostele Nejsvětějšího Salvátora (Akademická farnost Praha) u Karlova mostu mší za Jana Palacha, kterou celebroval prof. Tomáš Halík.

Dovolím si z tohoto silného a úžasného téměř čtvrthodinového kázání jeho tehdejšího spolužáka v ročníku (který jej ale, jak říká, osobně neznal) na FF UK prof. Tomáše Halíka, citovat důležité myšlenky.

Halík říká: „Zařadil jsem si jej do svého soukromého kalendáře nekanonizovaných svatých... Co tak velkého Jan Palach udělal?  Byl to přece sebevrah a v katechismu je řečeno, že sebevražda je hřích! Vždycky jsou lidé, křesťané, kteří jsou s věcmi příliš brzo hotovi.

Jan Palach ale nebyl sebevrah. Já jsem odpovídal na tu otázku citátem Chestertona: sebevrah je člověk, který pohrdá životem, ale mučedník je člověk, který pohrdá smrtí. Víte, tito lidé nikdy nepochopili, že křesťanství vzniklo jako Ježíšova vzpoura právě proti tomu typu náboženství jasných pravidel, příkazů a zákazů, jaké vytvořili farizeové a vykladači zákona.

Nezmařil dar života, ale daroval vlastní život, aby si lidé uvědomili cenu pravdy a svobody. Jan se neupálil, jak to ještě dnes čteme, na protest proti ruské okupaci samé, nýbrž proti jejím důsledkům, které se v té době začínaly projevovat. Národní vůle k odporu začala ochabovat. Režim chytře, krůček po krůčku, utahoval smyčku a dusil ty poslední zbytky politických výdobytků pražského jara. Začala doba normalizace. Doba, kdy lhát, začalo být normální. A mluvit pravdu naivní pošetilostí. Kdy zbabělost byla normální a statečnost bláznivým hazardem. Kdy krást bylo normální a poctivost hloupostí. Kdy kolaborovat s nepřítelem bylo normální a vzdorovat bylo šílenství.

A Jan Palach nás tou svoji obětí zavázal. A i když mě potom dalších dvacet let u výslechu slibovali, vyhrožovali, tak jsem si vzpomněl na Jana a řekl jsem si už kvůli němu ne, nemohu se nějakým způsobem zasnoubit se zlem. Víte, já nejsem rozený hrdina. Možná bych to bez vzpomínky na Jana Palacha nedokázal. Ano zrno pšeničné jestli odumře samo sobě, přinese mnohý užitek.

A co má říct ten Palachův čin naší době a dnešní mladé generaci? O tom rozhoduje každý z nás svým volebním aktem a ochotou či neochotou se zabývat veřejným životem. Nebýt lhostejný. Dát najevo svůj názor, měnit klima veřejné debaty aspoň v tom rozsahu, kterému je každému z nás dáno. Kdo má rozum a schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží nebude polykat fake news propagandy východu, nebude tleskat těm, kdo svěřenou moc zneužívají a místo zájmů své vlasti háji zájmy svých sponzorů na východě.  Jako církev nemůžeme uzavírat registrované manželství nebo nemravné partnerství s mocnými a být jen ozdobou na jejich slavnostech.

Jan Palach nám znovu připomněl slova Kristova. Já jsem se proto narodil, abych vydal svědectví pravdě. Kéž na přímluvu tohoto našeho nekanonizovaného světce nám pánbůh dá onu moudrost rozlišovat hodnoty a onu statečnost o ně zápasit.“

Nastává středa 16.1., 50. výročí dne upálení Jana Palacha (tenkrát v r. 1969 to byl čtvrtek a jeho smrt nastala v neděli).

První akcí tohoto významného dne je už v 9:30 odhalení pamětní desky Jana Palacha přímo na nádvoří Univerzity Karlovy na Ovocném trhu. Prof. Jan Royt jako prorektor pro tvůrčí a ediční činnost tuto slavnost otevírá a vyhlašuje minutu ticha za Jana Palacha. Poté v projevu říká: „Vedle sochy rektora univerzity Jana Husa, který skončil také mučednickou smrtí na kostnické hranici, je deska, která připomíná jiskru, která zažehla oheň v roce 1989.“ Hlavním projevem hned nato pokračoval rektor prof. Tomáš Zima

Deska se nachází přesně v místech, kde stála v den pohřbu Janova rakev. Autorem dlaždice je Jakub Vlček, žák Akademie výtvarných umění Praha. Dlaždice má symbolický rozměr 69 x 69 cm, jako připomínka roku 1969. Váží 89 kg jako připomenutí roku, kdy padl režim, proti němuž Jan protestoval.

Pokračování bude v příštím čísle.

Vilém Urbánek