Kapesník

Je pátek, jdu na mši. Původně jsem chtěla jít sama, ale dopadlo to tak, že nejmladší půlroční dceru beru s sebou. Ta se navíc zrovna probudila, takže určitě nebude zase hned spát. Nevadí, procházím se v kapli sem a tam. A hele, náš kapesník, který jsme tu před časem zapomněli.

Uvnitř vydržíme do žalmu, pak už se dceři v kostele nelíbí. Procházím se tedy kolem kostela s plánem vběhnout dovnitř jen na to nejdůležitější. Vidím starší paní, vychází z kostela. Asi jde na záchod, myslím si. Jdu dál a zase zpět a vidím, jak se paní celá bledá opírá o stěnu kostela. „Mně je špatně“ šeptá. Pomůžu jí tedy na lavičku a přemýšlím, co bych mohla ještě udělat. Mám sebou samé věci potřebné pro miminko, plínky, náhradní oblečení, ale nic, co by se dalo použít teď.

A přece! Ten kapesník. Obyčejný kapesník, ale namočený do chladné vody by mohl být docela užitečný. Jdu k umyvadlu, namočím kapesník a podávám ho paní, aby se osvěžila. Otírá si čelo. Po chvíli už to vypadá, že je paní lépe. Z kostela zní zvonky, je proměňování. Šla jsem sem úplně zbytečně.

A vtom mi to dojde. Dnes je pátek. Křížová cesta. Kapesník je jako rouška. Já jsem Veronika. Dnes se se mnou chtěl setkat tady venku v mém bližním. Kdybych šla do kostela sama, budu hezky v klidu sedět uvnitř. Nenašla bych kapesník. Neviděla bych paní, která potřebovala pomoci. Kdyby… Ale u Boha neexistuje žádné kdyby. On to přesně takhle naplánoval. Vůbec jsem sem nešla zbytečně.

V. Bořecká