Díky, Pane

Byl jsem vysvěcen na kněze 26. 6. 1988, tedy před 30 lety, v brněnské katedrále. Chtěl bych vyslovit poděkování Bohu. Při děkování často na mnoho věcí zapomínám, přesto zkouším podle času seřadit alespoň to, co mne napadne při zpětném pohledu na mých 30 let kněžství…

• Za přijaté jáhenské a kněžské svěcení ještě v totalitním režimu (1988), netušil jsem, že je to rok před jeho pádem…
• Za svoje první působiště v Brně-Králově Poli a později i v Lipůvce.
• Za tu mimořádnou dobu nové naděje, souznění a touhy po změně totalitního režimu do svobody, ale také dobu kdy se začaly různit názory na to, jak svobodu žít, co je důležitější a co méně.
• Za období plného diáře, pocitu, že se na nic nelze pořádně připravit, protože jedno následuje za druhým...
• Za vstup farnosti do ÚSP Kociánka, kde jsem mohl poznat lidi s handicapem.
• Za roční zkušenost na týmové faře v Loděnicích, kde jsme s Janem a Vítkem ve vysídlených vesnicích rozvíjeli pastorační službu.
• Za pouti důvěry do evropských měst na setkávání Taizé.
• Za vznik hnutí Víra a světlo, sdružující lidi s mentálním postižením a jejich rodiče a možnost je doprovázet na duchovní cestě.
• Za další místo mé kněžské služby, bylo v Drnovicích u Vyškova, kde jsem se učil administrovat tři farnosti a poznával působení církve v rodící se svobodě…
• Za pozvání poznat a praktikovat víkendy kurzů víry Cursillo k obnovení víry.
• Za poslání do Austrálie, kde jsem mohl být kaplanem pro Čechy migranty.
• Za možnost studia pastorální teologie a poznávat problémy, které řeší církev v demokracii a ve společnosti mnoha kultur.
• Za lidi, kteří mi pomohli s počítačem a za Internet, který toho tolik usnadňuje.
• Za vietnamskou komunitu, která oživovala místní australskou farnost, kde jsem působil. Byl jsem kaplanem pro migranty, tedy pro ty, kteří přišli za lepším životem a utíkali před totalitou.
• Za poslání přes ČR do New Yorku, kde jsem měl pokračovat po P. Vyoralovi ve službě pro české krajany a emigranty, za veliké město s pocitem, že jsem ve středu světa.
• Za možnost prakticky se učit duchovnímu doprovázení, objev supervize.
• Za poznání USA jako země založené na křesťanských základech, kde je víra čímsi většinovým a samozřejmým.
• Za službu v teologickém konviktu v Litoměřicích, kde jsem se sám dříve připravoval na kněžství a mohl jsem využívat svoje dary při doprovázení budoucích seminaristů.
• Za poslání do Říma do koleje Nepomucenum, kde jsem mohl doprovázet seminaristy, poznat o. Jana a poznat mentalitu a způsob života srdce katolické církve, papežské univerzity, praktické studium psychoterapie, za možnost tuto službu poskytovat.
• Za společenství Benediktus, které vzniklo a objevilo touhu po členství v mezinárodní federaci Arch Jeana Vaniera a možnost je doprovázet. Za jejich přijetí do mezinárodního společenství jako projekt Archy.
• Za sedmileté působení (zatím v mé historii nejdelší) ve farnosti Brno-Komín se zvláštní historií, s charakterem původní vesničky, z níž vznikla městská část...
• Za objev modlitby skrze ticho a opakování slova, která mě přitahovala už dávno, ale teprve tehdy jsem je konečně uváděl do každodenní praxe.
• Za všechny neúspěchy, ve kterých jsem se mohl učit, že nejsem tak důležitý, jak si myslím, a že vyvyšován má být ten, na jehož povolání jsem odpověděl…
• Za možnost žít a pomáhat ve farnosti Řečkovice s jejím rozvinutým farním životem.
• Za možnost setkávání se spolubratry kněžími.
• Za druhý vstup do farnosti Lipůvka a tamní působení.
• Za to, že jsme s mamkou a sestrou mohli společně doprovázet taťku v jeho posledních chvílích života.
• Za to vše zapomenuté a nevyslovené a za vás všechny, kteří mě životem doprovázíte.

Čím se odplatím Hospodinu za všechno, co mi prokázal? Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo (Žalm 116).

Jindřich Kotvrda