Železný poutník

Nemám rád masový akce, takže mě těch 250 lidí na Svatým Kopečku celkem vyděsilo…

Po večerní mši svaté už je před bazilikou Navštívení Panny Marie tma, Olomouc dole září. Když dvoje hodiny na dvou úplně stejných věžích ukazují 7, přes 240 lidí se dává na 45 km dlouhý pochod. V čele průvodu nesou kříž. Zatím jdeme jenom dolů do Velké Bystřice, tam se zjistí, kdo odkud přijel a kdo je odhodlaný dojít až do konce. Ten si z klobouku vezme korálek a ponese ho celou cestu s sebou.

Jít se spolufarníkama a pomodlit se růženec, kousek cesty sám, kousek ve dvou, kus ve čtyřech, ale vždycky jako součást skupiny, která jde za stejným cílem. Fajn pocit...

Vesnice v 3 až 4 kilometrových rozestupech pomalu odpočítávají vzdálenost - Svésedlice, Vacanovice, Tršovice (zastávka před hospodou), Lazníky, Buk, Prosenice - polovina cesty za námi. Je tu pro nás otevřený kostel a připravené občerstvení od místních farníků. Velký dík. A poznámka pro příště: Nést svačinu a termosku není nijak zvlášť potřeba.

Odbila půlnoc, jde se dál. S takovou budeme na Hostýnu v 5 hodin ráno, měli bychom přibrzdit J. Radslavice, Pavlovice u Přerova. Zástup tiše proudí kupředu, mluví se čím dál míň a ospalost podporuje dojem, že se vůbec nic neděje. Jen souhvězdí se nad námi otáčejí. Chvíli se společně modlíme, a pak je zase všechno při starém.

Na kopci nad Hradčany začíná sněžit. Nejdřív jen sem tam vločka, pak úplně regulérní chumelenice. Daleko a vysoko vidíme dvě světýlka - jedno jasné červené, druhé žluté a mlhavé. To první se ukáže být vršek komína v Hradčanech, to druhé věříme, že je Hostýn.

Je důležitý si na začátku říct, za co chceš tu pouť obětovat. Když to uděláš a při  krizi si to opakuješ,  tak se i ta nejdelší obec na světě a výstup po ledopádu dá zvládnout tak nějak snáz a zabalit to a zavolat si odvoz nepřipadá v úvahu...

Někde u Dřevohostic to s námi začíná jít z kopce - a se sklonem cesty právě naopak. Pozdní opilec ve vesnici, který tvrdil, že půjde s námi, nás sice pobavil, ale nohy začínají bolet, zima přituhuje a sníh na silnici se vrší. Aspoň už ale není nejmenších pochyb, kudy jít - stopy poutníků před námi jsou krásně vidět.

Rozhovor v Dřevohosticích se dvěma mírně ovíněnými dívčinami s cigárkem v ruce:
- Kam jdete? - Na Hostýn. - Ty jo! A odkud jdete? - Z Olomouce, ze Svatýho Kopečku. - Ty vole, taková dálka! To jsou nějaký magoři, pojď radši pryč! -
Asi poprvý v životě mi označení magor udělalo tak nějak dobře...

Lipová, Křtomil a nekonečná Bystřice pod Hostýnem...

Před závěrečným výstupem na Hostýn jsme se Zuzkou chtěly počkat na zadní voj naší řečkovické skupinky, ale mráz to nedovolil. Nohy bolely, svaly si stěžovaly, nový sníh klouzal po starém ledu a klopýtání nebralo konce. Občas se za odměnu otevřel výhled zpátky na Bystřici, abychom viděli, jak už jsme vysoko.

Zhruba po 40. kilometru už není radno dělat přestávky. Nohy tuhnou neuvěřitelně rychle a rozhýbat je je docela fuška...

Začínalo svítat. Konečně jsme přišli k prameni, ještě nás ale čekaly schody. Táhly se kamsi nahoru do pološera, poseté vrávorajícími poutníky a lemované stánky se suvenýry (naštěstí zavřenými). Když jsme vyšli asi do poloviny, uviděli jsme, jak na nás z průčelí baziliky shlíží Hostýnská Madona, zahalená do ranní mlhy.

Hodinu a půl do začátku mše jsme strávili v relativním teple a u horkého čaje, zatímco venku bylo -6 °C. Při mši byl kostel úplně plný. Všechno vstávání a klekání si žádalo plnou pozornost, protože se na vratkých nohách snadno mohlo změnit v pád. A píseň "Nedejme se k spánku svésti" zde byla opravdu na místě.

Dřevěná podlaha na Hostýně byla jedním z nejpohodlnějších lůžek, na kterých jsem kdy ležel...

Anita Gregorová, Pavel Rejman