Zavedu svoji nevěstu na poušť

Zavedu svoji nevěstu na poušť...

a budu mluvit k jejímu srdci, říká Hospodin slovy proroka Ozeáše. A aby bylo úplně jasno, před touto větou mluví Ozeáš o předchozím chování nevěsty, a nebere si zrovna servítky, takže jeho výrazy nelze otisknout v žádném slušném farním časopise. J Zkrátka a dobře, mluví o tom, že jeho milovaná nevěsta mu byla nevěrná s kýmkoliv, kdo šel zrovna okolo. Proto se rozhodl ji ztrestat: „Ztrestám ji … že chodí za svými milenci a na mne zapomněla, je výrok Hospodinův.“ (Oz 2,15). A pokračuje: „…zahradím tvou cestu hložím. Postavím před ni zeď, aby nenašla své stezky. Žádný ji nevytrhne z mé ruky.“ A kousek dál: „Zasnoubím se s tebou navěky, zasnoubím se s tebou spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním. Zasnoubím se s tebou věrností, a tak poznáš Hospodina.“ Tak tohle je pecka. Ona mu zahýbá a klaní se cizím bohům, a On jí slibuje spravedlnost a právo, milosrdenství a slitování. A žádné – už to víckrát nedělej, ještě jednou a uvidíš, běda ti, jestli… Takhle dokáže odplácet jen Hospodin. A potom zavede svoji nevěstu na poušť a bude mluvit k jejímu srdci.

Na první pohled to není typický postní úryvek, ale přesto celkem geniálně vyjadřuje to, o co v postní době jde.  Nechovám se vždycky dobře (dosaďte si každý podle své vlastní situace). Ale přesto: Hospodin po mně touží tak, jako touží ženich po své nevěstě. Vím, věřím, že jsem v Božích očích a jeho srdci nevěstou? Vzácnou, milovanou a jedinečnou? Jsem ochoten nechat se od Hospodina vyvést z egyptského otroctví mých hříchů na poušť, abych mohl lépe slyšet jeho hlas?

Izraelité zažili putování pouští a kapánek se jim to protáhlo. Také Ježíš si dal soukromé exercicie před zahájením své mise právě na poušti. Zdá se tedy, že je to osvědčený prostor pro uvědomění si toho, kdo jsem, kam mířím a jak můžu dosáhnout svého cíle. A proč zrovna poušť? Marek Eben zpívá v Malé písni do tmy: „Chceš-li si na něco pořádně posvítit, zhasni si, chceš-li se něčeho opravdu nasytit, nejez, chceš-li své běžící myšlenky zachytit, sedni si, chce to svůj čas, vážně, chce to svůj čas.“ Tak trochu obrácená logika – abych měl něčeho víc, musím toho mít míň.

Ale je to pravda, že chuť vody pořádně ocením, až jí budu mít nedostatek. Když mám srdce i mysl přeplněné hlukem světa, tak se mi tam ten Boží hlas už nevejde.  A poušť je místem prázdnoty, místem, kde si můžu uvědomit svoji žízeň, svoji touhu.  A Ježíš probouzel v lidech touhu. „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ „Chceš vidět?“ „Chceš být uzdraven?“ „Proste a bude vám dáno.“ „Kdybys věděla, kdo ti říká, dej mi napít…“ Ježíš svými otázkami vracel lidi do středu jejich touhy. A lidé ho pochopili, často právě ti, kteří byli na okraji, kterým se nějak nedařilo žít ctnostný a dokonalý život, ale kteří si byli vědomi žízně svojí duše.  Táhly se za ním celé davy, musela to být úžasná atmosféra těch velkých setkání. Byli schopni rozebrat střechu, aby mu přinesli svého nemocného. Takové věci člověk nedělá, aby mohl zasednout v nějaké církevní komisi, nebo aby slyšel kázání o tom, že tanec je od ďábla (volně podle J. Eldredge).

Proto se nebojme, až nás postní doba zvedne od našich egyptských hrnců plných masa a pozve k cestě pouští. Jsme přece „nevěstou“. V tom tichu uslyšíme hlas, který bude mluvit k našemu srdci, jak nám slibuje Ozeáš. Chceš vidět? Chceš být uzdraven? Kdybys znala, co dává Bůh…(Jan 4,10).

-maš-