Vzpomínáme, otče Karle!

Ve čtvrtek 9. 12. 2010 jsme přišli v hojném počtu doprovodit na poslední pouti otce Karla a poděkovat za jeho příkladný život. Ten nebyl lehký, s kříži, které trpělivě snášel.

Již jako chlapec ztratil maminku, za kterou mu po delší době byla od Boha dána /jak by řekl o. biskup Krátký/, maminka velice skromná, milující – prostě maminka s velkým M. Její nezměrnou lásku jí v jejím pozdním věku otec Karel vrchovatou měrou splácel a synovsky se o ni staral.

Z děkovných projevů generálního vikáře, o. děkana, ministrantů z Řečkovic i spolubratra z PTP vyznělo, že otec Karel vždy šel za svým vytčeným cílem s vytříbeným smyslem pro pravdu, spravedlnost a přímost s upřímností v osobním životě.

Zvláště obětavě pomáhal svým kamarádům v PTP, kteří to v dlouhé a těžké době jak fyzicky, tak psychicky, potřebovali. Stával se tak bez ohledu na následky pro sebe, zastáncem slabých a utlačovaných.

Vzpomínám na naše cesty na Vranov a to, jak Karel se svojí příznačnou pečlivostí vyrobil vitrínku pro obraz P. Marie s Ježíškem tak, aby obrázku neuškodil déšť. Původní sklo nahradil plexisklem, odolným proti hozenému kameni. vyzbrojeni lanem, nářadím a delším žebříkem na střešní zahrádce auta, jsme ji instalovali na vhodném stromě při cestě na Vranov a to vpravo, nedaleko za kamenolomem. To se vždy opakovalo po kácení stromů. I když to bylo v době min. režimu, dobří lesní dělníci nic nepoškodili a vitrínku nám provizorně poblíž zavěsili. Při instalaci nás lidé z projíždějících autobusů zdravili a Karel se vždy cestou srdečně smál, že s tím žebříkem jedeme jako hasiči. Tak když při cestě na Vranov tuto vitrínku uvidíte /dnes jsou tam i dvě lavičky/ , prosím vzpomeňte si na o. Karla.

Velmi rád bych poděkoval také o. děkanu Sloukovi a jeho týmu za velice krásné a důstojné připravení celého čtvrtečního obřadu.

A na závěr ještě vzpomínka z mládí...

Byli jsme mladí chlapci a měli své záliby, ale nejdříve bylo vždy třeba splnit stanovené domácí práce. Takže, když měl Karel odvozit na trakači hnojivo na jejich zahrádku, tak jsme pro urychlení vymysleli tzv. živý návěs. Ten spočíval v přistavení motorky s řidičem, přičemž spolujezdec zády k trakači uchopil jeho madla, přizvedl je a rozkročmo nasedl na tandem motorky. Pak už se jelo na místo určení. Časová úspora byla značná. Nedoporučuje se však provádět, poněvadž okované kolečko trakače vjede-li do žlábkové kolejnice pouliční dráhy, nerado tuto, zvlášť při odbočování, opouští.

Dnes už je to doufám promlčeno, ale tenkrát bylo takových „nápadů“ hodně.

Přítel

Otče Karle, děkujeme za vše a těšíme se na shledání u nebeského oltáře!