Věřím, ale …

Zdá se, jako by to bylo před chvílí. V ohláškách se četlo o Popeleční středě a postních předpisech.  Už zase ta postní doba. Tak co si odřeknu letos? Kávu? Nebo televizi? Nebo raději obojí? Aby byl se mnou Bůh spokojen. Aby si všiml, jaký jsem borec, a co by si tak beze mě asi počal. Ale je to otrava, to kručení v břiše.

Zkrátka, na postní dobu se moc netěšíme, zřetelně tady vyplouvá na povrch, že Boha chápeme jako někoho, kdo nám něco bere, kdo nám nedopřeje potěšení. (Ti nevěřící se mají, v pátek můžou maso, a když jim to neklape v manželství, klidně se rozvedou.)

Prorok Ozeáš říká: „Zavedu svoji nevěstu na poušť a budu mluvit k jejímu srdci.“ Tohle je skutečný smysl postního snažení: něčeho se zřeknu, abych udělal prostor něčemu a někomu lepšímu. Najdu si tichý koutek, abych mohl slyšet Boha.  Na Boží lásku ke mně odpovídám (mimo jiné) tím, že budu milovat Krista v bližních a prokazovat jim dobro.

Bůh po nás nechce heroické skutky, on se ptá po naší víře - tedy po vztahu k němu. V evangeliích postních nedělí to bylo slyšet opakovaně.

Při uzdravení slepého od narození: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane!“

A v příběhu o Lazarovi: Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ 

Nejde jen o to uznat nějaký soubor faktů za pravdivý, ani věřit, že Bůh něco udělá nebo neudělá, nejlépe podle našich představ. Spíše jde o to uvěřit, (připustit, přijmout, prožít), že Bůh je mi blízko, že mě miluje vášnivě a žárlivě jako ženich svoji nevěstu, že o mě stojí. Láska předpokládá svobodu, nechejme tedy Bohu svobodu v tom, jak nám svoji lásku bude projevovat. 

Ano, víra se má projevovat skutky, jak říká apoštol Jakub, ale víra je především vztah, kde my jsme v pozici nevěsty. Ježíš vyprávěl svým současníkům o Božím království často pomocí obrazů o svatební hostině. V ustanovení eucharistie se výslovně mluví o smlouvě, a zase se jedná o vztah, o smlouvu svatební. Při uzavírání manželství ženich říká: „Já … odevzdávám se tobě… atd“. A nevěsta na to odpovídá: „Já … odevzdávám se tobě--- atd“.

Ježíš se zcela vydává. Nejprve ve večeřadle Zeleného čtvrtku, a definitivně v událostech Velkého pátku. A co na to odpovídám já, jako „nevěsta Kristova“? Umím Boží lásku přijmout jako dar, protože zasloužit si ji nejsem schopen? Umím na ni odpovědět svojí láskou a odevzdaností?

-maš-