Věděli jsme, že přijde

Bylo studené prosincové odpoledne. Déšť se sněhem cákal na přední sklo auta. Nad hlavou visely těžké mraky a zdálo se to, jako by se vznášely těsně nad vrcholky stromů. Po celý den rozváželi farář Jaroslav a jeho pomocník Jakub vánoční dárky. Mnoho rodin, které takovéto balíky dostávaly, nemělo na vánoce už žádné další dárky. Když ráno vyráželi na cestu, byla dodávka plná dárků, ale teď už zbývala jenom jedna krabice. Byla přikryta kusem staré plachty, aby na ni nepršelo.

Adresa na pohlednici vyžadovala ještě jízdu několik desítek kilometrů mimo území města. „Co myslíš?“ ptal se Jakub. Byl to řidič a majitel dodávky. Farář Jaroslav věděl, co si Jakub myslí. Proč jezdit daleko na venkov, když můžeme tuhle poslední krabici dát někomu, kdo bydlí blízko, a být za půl hodinky doma? To byla lákavá myšlenka. Farář měl večer v osm bohoslužbu a čas na přípravu by se mu hodil.

Jakub pak odpověděl na svoji vlastní otázku: „Tak dobrá, zkusíme to. Když nenajdeme to místo, můžeme se vždycky vrátit a dát krabici někomu jinému.“

Lilo jako z konve, když dorazili na adresu na pohlednici. Starý bílý dům stál na úbočí kopce a díval se do údolí. Kdysi to bylo elegantní místo, nejlepší kus zemědělské usedlosti. Ta už ale nefungovala a dům po letech zchátral.

Dva muži klouzali a funěli, když nesli krabici vzhůru do kopce. Červená hlína nedávala šanci se někde chytit. Vystoupali vysoké schody k zápraží, položili krabici a poslali ji po zemi. Napřímili se a viděli v okně malého chlapce. Pozoroval je, jak vystupují na kopec. Nadšeně ohlašoval jejich příchod: „Už jsou tady, babi, už jsou tady!“

Dveře se otevřely a starší paní je pozdravila. Měla na sobě tmavé, jednoduché oblečení s bílou zástěrou. Utírala si ruce do utěrky a vysvětlovala jim, že dole umývala nádobí. „Říkal jsem ti, že přijedou,“ ozval se dětský hlásek za jejími zády.

Žena jim vysvětlila, že ona a vnuk jsou jediní, kdo zbyli z rodiny. Otec a matka se rozvedli a odešli po svých. Chlapec zůstal babičce na vychování. Řekla: "Jsem tak ráda, že jste tady. Byl vzhůru už brzo ráno a čekal na vás. U okna seděl celý den. Já jsem nevěděla, jestli přijedete a tak jsem se ho snažila připravit i na zklamání. On ale říkal: „Neboj, babi, vím, že přijdou.“

(www.gtpres.org/101224.pdf)

Chlapec to vlastně ani nevěděl, ale mluvil za všechny křesťany. Více než miliarda lidí na světě se na chvíli o vánocích zastaví a řekne: „Věděli jsme, že přijde.“

Tenhle chlapec se nevzdal ve svém očekávání. I mnozí z nás jsme se snažili vytrvale čekat během Adventu. Ti, kdo do našich kostelů přicházeli na roráty, byli očekávající lidé, kteří celé slavení vánoc vlastně připravují. A připravují je svojí modlitbou a očekáváním i pro ty, kdo přijdou o svátcích třeba jen jednou do kostela na půlnoční mši. Velké slavnostní bohoslužby potřebují ty všední, s menším počtem věřících. Někdy nás výjimečná účast lidí třeba na půlnoční mši vede k tomu, abychom o vzácných návštěvnících kostela mluvili s despektem, máme tendenci je považovat třeba za pohodlné na to, aby se pravidelně k něčemu rozhodli. Ale i v Ježíšově době jej očekávalo několik chudých Izraele a těšili se na jeho příchod a živili naději podobně jako ten chlapec... Bylo ale i mnoho těch, kteří nebyli na Ježíše nijak připraveni, a přesto se s ním později setkali, navázali s ním trvalý vztah a obdrželi cenný dar spásy. Ježíš o nich vyprávěl podobenství o denáru na den, který dostali jak ti, kteří nesli tíhu i horko dne, tak i ti, kteří přišli až v poslední části dne. Nést tíhu a horko dne je totiž nejen dřina, ale také privilegium a výsada, a mnozí z těch, kteří neumějí křesťansky žít, to nedělají jen z pohodlnosti, ale také proto, že by rádi, ale nějak to nejde… Nejsou to tedy jen lidé pohodlní a vyhýbající se, ale také ti, kteří chtějí, ale nejde to. O vánocích se pak na slavných bohoslužbách sejdou jak ti, kteří se scházeli k rorátnímu očekávání a připravovali tak Ježíšův příchod, tak i ti, kdo se přijdou jen „podívat“. Pro nás všechny přece přišel tento Kníže pokoje (Iz 9,6) a jeho touhou je nabídnout všem stejně velikou odměnu a privilegium – radostné společenství Pokoje s ním bez konce.

o. Jindřich Kotvrda