Ruku v ruce

Úterý 7. února odpoledne, foyer Janáčkova divadla, vernisáž výstavy Ruku v ruce  - velkoformátové fotografie prof. Mgr. Jindřicha Štreita, dr. h. c. ve spolupráci se sdružením Ruka pro život, za účasti předních osobností města Brna, jihomoravského kraje a Národního divadla Brno. Hudební výkony dómského varhaníka Petra Kolaře a přední brněnské pěvkyně Pavly Vykopalové. Tolik strohá řeč faktů a čísel.

Díváme se do tváří na fotografiích, do tváří klientů stacionáře Ruky pro život, lidí, kteří svoje bližní naučili, co to je láska do krajnosti a bez podmínek. Posloucháme projevy čestných hostů, a najednou tuším, ano, ten bělovlasý pán, který stojí kousek ode mne mezi lidmi, to je pan Štreit. A opravdu po chvíli se vyloupne z davu a přijde k mikrofonu i on, aby několika skromnými slovy poděkoval za možnost podílet se na tomto projektu a vyjádřil veliký obdiv rodičům těchto dětí. Doslova řekl: „Jsou to andělé na zemi“.  Teď mluví jedna z maminek, Světlana, o tom, jak celý nápad s výstavou vznikl. Vypráví hlavně o vstřícné a milé spolupráci s panem Štreitem a jen velice zlehka se dotkne toho, jak je život s těmito neobyčejnými dětmi náročný. Přesto se každý z nás v duchu stydíme za své banální problémy i nevšímavost k těm, kteří od nás něco potřebují. Dojatá je také paní Janištinová, ředitelka Ruky pro život, která není schopna doříci svůj připravený projev. Spontánní potlesk nás všech je vyjádřením toho, že snad nikdo z nás by v této chvíli nebyl schopen řeči na mikrofon.

Není potřeba dalších slov, to důležité se tu odehrává i bez nich. Pavlína Vykopalová zpívá modlitbu k Matce milosrdenství. Po ukončení projevů se proplétáme mezi stojany s fotografiemi. Potkáváme Kláru, maminku těžce postiženého nevidomého Daniela, která kdysi chodila do naší farnosti, než se odstěhovala mimo Brno. Kamarádka Jana jí nabízí, že jí Daníka chvíli pohlídáme, aby si mohla v klidu prohlédnout výstavu. Daník je neklidný a hlučný, napadá nás něco mu zazpívat a začínáme Salve Regina. Daník se neskutečně rychle přitiskl k mému rameni a soustředěně poslouchá. Písničku několikrát opakujeme, a protože nelze přestat, začínáme další a další nápěvy, tentokrát z Taizé. Je to hodně zvláštní pocit zpívat cizímu chlapečkovi polohlasně na tomto místě, mezi těmito lidmi latinské modlitby. Lidé si nás zvědavě prohlížejí, jako bychom byli další výstavní exponát. Vevnitř zraje poznání, že ještě zdaleka neumím skutečně milovat.

Krása a bolest mají schopnost otevřít (nebo snad probodnout?) lidské srdce. Na této vernisáži nás potkalo obojí v míře víc než štědré a na nás je doufat a na kolenou prosit, aby naše srdce zůstala otevřená pro druhé i pro Boha.

-maš-