Představujeme...

Možná jste si všimli, možná také ne, že v naší farnosti máme po delší době zase bohoslovce.

Jmenuje se Zdeněk Sedlák a redakce Rožně mu položila pár zvídavých otázek....

 Zdeňku, prosím, řekni nám něco o sobě...

Pocházím z Brna a odmalička jsem s rodiči a dvěma sourozenci žil v Řečkovicích, nejprve na Kárníkově a později na Vránové. Jako dítě jsem byl poměrně tichý a nenápadný, asi i se sklony k samotářství. Na základní školu jsem postupně chodil na „zámeček“, do Jehnic a na Hapalovu. V Brně jsem pak vystudoval stavební průmyslovku, následně stavební fakultu a poté jsem tu od roku 1997 pracoval v jedné menší firmě jako projektant v oboru vodních staveb.    

 Jaká byla Tvá cesta ke studiu bohosloví?

Zdlouhavá. Volání ke kněžství jsem poprvé zaslechnul o prázdninách mezi průmyslovkou a stavební fakultou. Tehdy mi bylo 18 let. Jenže moje odpověď byla tehdy přibližně taková: „Bože, vždyť já ani do kostela nechodím. Já raději zkusím dělat něco jiného užitečného, na co mám vzdělání.“ Jenže Bůh mne čas od času znovu a znovu zval k sobě. Hodně důležitou roli v té době sehrála četba Bible, která v mém pokoji zůstala po bratrovi. Když jsem ji začal číst, zjistil jsem postupně ke svému překvapení, že je v ní napsáno něco úplně jiného, nežli jsem si do té doby myslel a že se to hluboce dotýká i mého života. 

Takto jsem skrze četbu Bible s Bohem pozvolna navázal vztah. A přišla i první svátost smíření, první svaté přijímání a biřmování. Postupně jsem začal cítit volání být nějak prospěšný pro Boží království, ale zatím to nemělo konkrétní obrysy. A pak jsem rozpoznal, že mne Bůh volá ke kněžství. Ještě půl roku jsem váhal (čehož dnes lituji) s podáním přihlášky do semináře a studoval jsem teologii jen v kombinovaném studiu (s přednáškami o sobotách). Ovšem Jeho jemné připomínky povolání mne zbavily obav a nerozhodnosti a podal jsem přihlášku do semináře.

Protože některého konkrétní okolnosti mého povolání ke kněžství souvisely s osobou kněze Ladislava Kubíčka, který působil v litoměřické diecézi, začal jsem se Pána ptát, zda mne volá do Čech. A z tohoto rozhovoru vyplynulo to, že jsem podal přihlášku do kněžského semináře za hradeckou diecézi.

 Mohl bys nám stručně popsat takový běžný den v semináři?

Mohl. V pracovních dnech začíná ranní program většinou v šest hodin rozjímáním, následují ranní chvály, mše svatá a snídaně. Poté je čas vyhrazen škole nebo samostudiu až do oběda, který je ve 13 hodin. Odpoledne máme někdy ještě další školu. Kdo zrovna nemá školu, může se věnovat studiu nebo rekreaci. Po večeři, která je v 18 hodin, máme volno až do večerního programu, který začíná ve 20 hodin. Bývají v něm večerní chvály a někdy také setkání různých skupinek (např. diecézních společenství) či adorace. Po skončení večerního programu je až do konce ranního programu silentium, tj. posvátné mlčení. Silentium se samozřejmě netýká liturgie.          

 Existuje v semináři něco jako mazáctví? Setkal ses s něčím takovým po vstupu do semináře?

Nesetkal jsem se s ničím, co by připomínalo mazáctví. Služby jsou rozděleny pokud možno rovnoměrně a když někdo zrovna nemá čas, tak za něho nějaký spolubratr ochotně zaskočí. V rámci možností pochopitelně vykonávají konkrétní služby pokud možno ti z bratří, kteří k nim mají nějaké zvláštní znalosti či schopnosti. Bohoslovci z vyšších ročníků nám prvákům ochotně radí ohledně studijních záležitostí i chodu semináře. Řekl bych, že jako společenství fungujeme výborně.

 Podělíš se s námi o nějaký veselý zážitek ze školy?

Asi nejvtipnější příhoda se mi stala ještě před podáním přihlášky do semináře, když jsem se v budově KTF (katolická teologická fakulta) v Praze setkal s paní Sedmihradskou. Dali jsme se do řeči, ona poznala podle přízvuku, že nejsem z Čech, představila se mi a řekla, že jezdí do Řečkovic za tetou a chodí na nedělní ranní mši v 7:15. Protože jsem tehdy praktikoval jen pár let a v neděli ráno jsem si obvykle s chutí pospal a šel až na některou z dopolední mši, tak jsme se poznali až v Dejvicích ve škole.

Při výuce se zasmějeme docela často, ale jsou to spíše takové drobnější situace či slovní hříčky, které ovšem záhy zapomínám. Vidíš, možná by nebylo marné si je začít zapisovat.

 Otázka na tělo: Jak dopadly zkoušky?

Dvě jedničky, dvě dvojky. K tomu zápočet z latiny sice až napodruhé, ale i tak díky Bohu za to, jak to šlo vše dobře a rychle.

 Tak to blahopřejeme... A co vyučující - jsou přísní? Stane se, že někdo vyletí od zkoušky, nebo je to jinak než na běžných „civilních“ VŠ?

Učitelé, kteří mne dosud učili, přísní nejsou. I když u některých by možná někteří spolubratři měli jiný názor...:-) Vesměs pro nás mají pochopení, ale samozřejmě vyžadují určité znalosti. Obvykle většina přihlášených zkoušku udělá. Ojediněle se ovšem stává i to, že zkoušku udělá jen menšina přihlášených. Takže se asi pohybujeme v rozmezí běžném na jiných fakultách. Ve srovnání se stavební fakultou, kterou jsem studoval dříve, je hlavní rozdíl asi v tom, že tady na KTF cítím u vyučujících křesťansky orientovaný hodnotový žebříček a zájem o Boží věc. To sice nemá přímý vliv na známky ze zkoušek, ale je to dobré pro moji motivaci ke studiu.

 A co volný čas, zájmy a koníčky? Máš na tyto aktivity i při studiu čas?

Rád dělám ledacos, hlavně rád čtu, chodím do přírody a houbařím. Nějaký čas se nalézt dá.

 Co bys na závěr vzkázal našim farníkům?

Sám ze sebe bych se do semináře ani nepřihlásil, ani bych neměl motivaci v něm pobývat. Jak povolání ke kněžství, tak zájem o studium a pobyt v semináři jsou veliké Boží milosti, zcela nezasloužené Boží dary, které byly, resp. jsou vyprošovány modlitbami řečkovických farníků, za což jim tímto děkuji. A děkuji jim i za povzbudivá slova při setkáních. To vše mne posiluje.

Samozřejmě se za ně také modlím a přeji jim Boží požehnání.

Moc děkujeme za rozhovor, přejeme hodně úspěchů ve studiu a stálou pomoc od našeho Pána.

za Rožeň se ptali M. a T. F.