31.03.2013 10:14

Pán vstal z mrtvých, aleluja…, ale… Přijď Duchu svatý

Bylo to úplně obyčejné ráno. Poklekla jsem ke své první modlitbě, kterou jsem zakončila prosbou: „Duchu svatý, prosím, dej moudrost všem lékařům a veď ruce všem chirurgům při operacích i jakémkoliv zákroku.“ Možné mě k tomu vedla obava z mé blízké náročné operace oka, každopádně ten dovětek byl pro mě samotnou neobvyklý. Události toho dne běžely dál podle mého plánu, stihla jsem zařídit spoustu věcí, a tak mě zbyl i čas připravit se s tradičním koláčem na návštěvu nemocnice.

Před třetí odpoledne pořádně sněžilo, tak jsem se vydala přes areál léčebny. Zasněžený chodník vypadal o něco kratší než ten odmetený, a i když mě něco nabádalo nespěchat tolik, vydala jsem se rázně zkratkou.

A bác! Nějak jsem se nemohla zvednout, ale to už se tu objevila sestřička Ester od sv. Kříže a pomáhala mi vstát. Šlo to ztěžka kvůli bolesti pravé ruky, která zůstala v podivné poloze. Spolu jsme došly na chirurgii do nemocnice. Téměř hodinové čekání zmírňovala sestřička odříkáváním růžence. Mobilem mi zprostředkovala i požehnání otce Lambora. Velmi mě posílilo. Lékař mě poslal na rentgen. Pak se konečně otevřely dveře do chirurgické ambulance. Při vstupu jsem si všimla zvláštního napětí. Přítomný lékař právě odcházel od mého snímku se slovy: „Paní, máte ošklivou zlomeninu. Měla byste jít na operaci. Mohla byste se jí vyhnout, pokud budete souhlasit s tím, že to nyní ambulantně napravím. Nevyhnete se však bolesti. Já vám sice dám injekci, moc ale nepomůže. Prostě - zkuste se mnou spolupracovat.“

Nechci zamlčet, jak nestatečně snáším fyzickou bolest. „Pane doktore, já se strašně bojím.“

„Podejte mi ruku, uvolněte ji. Kolik máte vnoučat?“ Lékaře samozřejmě nezajímala moje odpověď, jen se pokusil obrátit mou pozornost jinam. Proto pokračoval: „A teď si sama vybavujte něco milého, příjemného, myslete na hezké věci.“

Vzal mou ruku do svých. Při tom doteku mi projela krutá bolest snad celým tělem. To už jsem v duchu nedokázala vytvořit žádný obraz, který by mě zachránil před tvrdou realitou.

Již několik týdnů jsem se vnitřně připravovala na letošní postní čas, na jehož začátku měla být má operace. Ještě sedm dní zbývalo do Popeleční středy.

„Ježíši, co tvoje ruce?! I kvůli mně Ti je vykloubili, probodli, i kvůli mně… i kvůli mně… Žádnou injekci jsi nedostal. I kvůli mně…“

Na tom lehátku jsem zažila novou modlitbu. Poprvé v životě jsem vším, co mám, myslela na Ježíšovy ruce, a nic jiného v tu chvíli neexistovalo. Před mým vnitřním zrakem náhle živě vyvstala část lidských rukou spojených kusem dřeva. Čas ztratil rozměr.

„Tak, a je to. Sádrujte!“ Lékařův hlas mě přiměl k pohledu na mou vlastní ruku a na personál, který stál ještě připravený v těsné blízkosti.

Za pár minut jsem se vrátila s novým rentgenovým snímkem. „No vidíte, paní, podařilo se. Bude to dobré!“ Myslím, že jsme teď měli všichni lidskou radost, i z toho, že jsem to vydržela bez problémů. Nikdo z přítomných netušil, kde se ve mně vzala taková síla.

Já jsem však měla ještě jinou, mnohem větší radost. Kristus vstoupil ve své moci do mého života a vzal na sebe přímo fyzicky velkou část mé bolesti. Stala jsem se živým svědkem výkupného působení Jeho kříže. Něčeho, o čem jsem dosud jen četla nebo slyšela vyprávět. Na setkání s živým Bohem člověk nikdy nezapomene. Zmlkne v úžasu, svou vděčnost nedokáže vtělit do slov. Zůstává v něm zdrojem hluboké, obohacené víry proměňující svět kolem.

Na začátku tohoto dne jsem od Ducha svatého přijala myšlenku prosby za lékaře. Tentýž Duch mě nechal setkat se s Kristem, který procházel mým utrpením a dal mi pochopit, co znamená být vykoupen v každém okamžiku života. Tentýž Duch mě chce připravit na plnější život s Bohem. Tento Duch touží proměnit modlitbu každého z nás tak, abychom v ní pocítili, jak blízko je se svou pomocí náš Spasitel.

Přijď, Duchu svatý!

Vlasta Machalová

—————

Zpět


Kontakt

E-mail farnosti

(Další kontakty v sekci "O farnosti")


TOPlist