Ohlasy čtenářů
Vážená redakce!
Podle katolického katechismu hřeší, někdy i těžce (podle závažnosti případu), ten, kdo má spoluúčast na hříchu někoho jiného. Konkrétně se zde uvádí: „Kdo jiného ke hříchu nutí, k němu radí nebo svádí.“ Obávám se, že přesně toto vyplývá z příspěvku v Rožni 4/2017 na str. 7 pod titulem "Nevyžádané rady mládeži", kde autor pod pseudonymem -maš- cituje patera Marka O. Váchu: „Přál bych si, aby muži byli znovu divocí, rytířští a s vůlí, aby dívky se nebály být krásné, aby se neostýchaly být provokativní.....atd.“
Nicméně příručka nazvaná "Příprava na svátost smíření", kterou s církevním schválením sepsali P. Marek Dunda a P. Dr. Bogdan Sikora OFMConv a vydala Matice cyrilometodějská r. 2012, říká na téma 6. přikázání něco jiného, totiž to, co všechna katolická zpovědní zrcadla. Jedna z otázek pro zpytování svědomí zní: „Neodhaloval(a) jsem se před ostatními (např. na pláži, focení...)? Oblékám se diskrétně, abych nevzbuzovala žádostivost?“ To je zde kvalifikováno jednoznačně jako hřích. Jestliže P. Vácha vyzývá dívky, aby se nebály být "provokativní", neuvědomuje si snad, že v současné pakultuře sexuální nevázanosti absolutní většina lidí rozumí pod tímto pojmem právě "odvahu" k odhalování se před druhými a k vyzývavému oblečení? A jak máme rozumět nabádání P. Váchy chlapcům, aby se uměli porvat a zvítězit? Co když nezvítězí, protože nechtějí používat nečestných a podlých metod, které jsou dnes až příliš často podmínkou vítězství? Nejskandálnější však je, když P. Vácha klade na stejnou úroveň "odvahu ke hříchu" a "odvahu ke ctnosti". Mimochodem: Neví snad, že ke hříchu naopak není ve většině případů zapotřebí žádné odvahy, že je mnohem pohodlnější pokušení zbaběle podlehnout, než se s ním odvážně poprat? Nic ve zlém, ale rady P. Váchy tady vyznívají jako "rady zkušeného ďábla" ze známého Lewisova románu.
CS
Odpověď autorky (redakčně zkráceno):
Vážený pane,
K Vaší reakci na uvedený příspěvek se pokusím doplnit svoje úvahy:
Je mi líto, že ve světle ne příliš šťastně vybraných (a tím nutně vytržených ze souvislostí) citací z knihy jste nabyl dojmu, že Marek Vácha není schopen nebo ochoten rozlišit mezi ctností a hříchem a že nabádá mladé k nesprávným způsobům chování.
Ve skutečnosti, a z celé knihy to v souvislostech vyplývá, vyzývá mladé k odvaze žít naplno, milovat Boha i lidi, nemarnit čas, pracovat na sobě, přijmout odpovědnost, umět se rozhodovat, neutápět se ve zbytečné kritice – místo abych sám něco ve svém okolí změnil k lepšímu atd. Možná měl na mysli i podobenství o hřivnách, které nás také vyzývá k podnikavosti (ta nikdy není bez rizika), a rozhodně nedoporučuje hřivnu zakopat (a tedy bezpečně uschovat, aby se jí nic nestalo). V knize také Marek mluví o podobenství o marnotratném synu a všímá si staršího bratra, který neměl odvahu vydat se do světa, ale byl zahořklý, nevnímal otcovu lásku a nepřál mladšímu bratrovi otcovo milosrdenství.
Marka Váchu znám osobně už od mládí – vyrůstali jsme spolu ve stejné farnosti, slyšela jsem od něj hodně přednášek a četla hodně knížek, takže vím, že je to člověk zásadový ve svých postojích a přitom nesmírně citlivý k druhým, viz jeho častá věta „nabízím, nevnucuji“, se kterou respektuje svobodu rozhodování druhého člověka. Skutečnost, že je přednostou ústavu etiky na III. Lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze je nepochybně znamením toho, že v etických otázkách je velikým odborníkem.
Na druhou stranu se domnívám, – a teď píšu svůj soukromý názor - že Kristus nepřišel na svět jen proto, aby nám nadiktoval katechismus nebo určoval délku ženských sukní. A že šesté přikázání je prostě až šesté. A jestli je katolickým ideálem „dlouhá sukně bledá líčka, tak se pozná katolička“, tak jsme něco velice podstatného o Bohu a jeho lásce a milosrdenství zamlčeli tomuto světu.
Markéta Šmerdová (-maš-)
Poznámka faráře
Jsem rád, že vznikla tato polemická diskuze ke knize, protože v diskuzi se tříbí názory a diskuzí a hledáním je možné dojít k pravdě. Při uvažování nad knihou je potřeba si na prvním místě uvědomit, o jaký žánr se jedná. Určitě se nejedná o učebnici katolické morálky. Není uvedena ani jako soubor kázání, ve kterých se učení církve vysvětluje. Je to kniha úvah nad tím, co autor prožil. Snaží se v nich povzbudit mladé lidi k odvaze žít život naplno. Některé pasáže jsou napsány provokativně a určitě můžou být špatně pochopeny. Mohly být napsány jinak. Platí zde jeden z Murphyho zákonů: „Může-li být něco špatně pochopeno, tak to také špatně pochopeno bude.“ Knihu, jako každou jinou, je potřeba číst s určitým kritickým pohledem a ostatně k tomu v úvodu vybízí i samotný autor: „…Pravděpodobně mnohokrát si u textu řeknete: ale takto to přece není! a moc doufám, že bude následovat otázka: a jak to tedy je? Kniha je spíše surovým železem k tavení a tříbení. Nejsem majitelem konečné pravdy a nečiním si nárok, že to takto je…“
—————