Nic není náhoda...

Je středa 1. července, začíná pátý den naší dovolené. Spolu s bratrem a jeho rodinou jsme si pronajali chatu pro 18 osob deset kilometrů za Českým Krumlovem. Jsme v malebné vesničce Kladenské Rovné, která má 26 stálých obyvatel a 36 domů, které využívají většinou rekreanti.

Probouzíme se do prosluněného rána. Uplynulé čtyři dny byly chladnější a deštivé. Dětem ani nám dospělým to však nevadilo. Každý den jsme vyplnili prohlídkami v Českém Krumlově a na Lipně. Vždy, když jsme se vraceli zpět na chatu, míjeli jsme zpovzdálí od hlavní silnice ležící obec Kájov. Upoutala mě silueta kostela a přilehlých budov. Na internetu jsem se dočetla, že se jedná o prastaré poutní místo.

Počátky poutního místa Panny Marie Kájovské sahají až do 10. a 11. století. Již před dobou křesťanskou tu bylo u vodního pramene pohanské obětiště, na kterém pak biskup Wolfgang postavil ke cti Matky Boží první dřevěný kostelík. Legenda říká, že název Kájov se odvozuje od slovesa „káti se“, kdy Kájov značí místo kde se usadil poustevník a kál se ze svých hříchů. Této legendě napomáhá i to, že Kájov byl opravdu osamělým poutním místem. 

Roku 1263 kdy Přemysl Otakar II. založil cisterciátský klášter ve Zlaté Koruně, daroval tomuto klášteru stoličné Boletice, ke kterým patřil i Kájov. Již ve 12. stol. byl dřevěný kostelík nahrazen kamennou stavbou. Ve 13. století bylo započato se stavbou kostela většího. 

Během husitských válek byl tento svatostánek několikrát vypálen. Po této době tu 43 let působil horlivý farář Michael Pils, který dal s podporou Rožumberků od roku 1471 až 1485 kostelu dnešní podobu. Hlavní oltář byl dle legendy postaven v místě pramene s léčivou vodou a jeho součástí se stala milostná socha Madony, která byla a je až do současnosti uctívaná jako zázračná Panna Maria Kájovská. 

Do roku 1785 patřil kostel, fara a hospic pod klášter ve Zlaté Koruně. Po zrušení tohoto kláštera spravovali kostel Schwarzenberkové. Kájovský klášter řádu Oblátů Neposkvrněné Panny Marie byl zřízen při zdejší faře až v roce 1930.

Po vystěhování německého obyvatelstva a v době komunistické vlády se o kostel málo pečovalo. Kostel i přilehlé budovy chátraly. V roce 1990 se začalo s napravováním škod. 

S podporou sbírky ze zahraničí byl kostel opraven, avšak klášter chátral dál. Pomoc přišla opět ze zahraničí. Od července 1996 se v Kájově usídlila malá skupina čtyř sester z Německa řádu sv. Vincence z Pauly. Obzvláště jejich domovský klášter v Mnichově se zasloužil o to, že farní komplex ožil nejen architektonicky, ale i sociálně potřebnou prací čtyř řádových sester. Farní budova byla zrekonstruována na klášter, který nyní obývají. Farnost je nyní spravována z Českého Krumlova.

Na konci 17. století přicházelo na poutích do Kájova průměrně 20 tisíc lidí ročně a během první poloviny 18. století to bylo již 40 tisíc. V dobách největší slávy se zde konaly poutě od jara do zimy a vázaly se zejména k mariánským svátkům. Nyní se koná pouť každoročně v říjnu, vždy druhou neděli následující po druhé říjnové sobotě. Tolik k historii poutního místa Panny Marie v Kájově.

Zatoužila jsem je navštívit osobně. Přesto, že začínající den naznačoval teplotní změnu (začaly velmi horké dny, ale velmi chladné noci s rozdílem teplot až 20 stupňů) rozhodla jsem se v doprovodu vnuka pro pěší putování. Cesta vedla nádhernou krajinou a měřila do Kájova téměř 5 kilometrů. Kamenitá cesta stoupala táhle do dosti vysokého kopce. Jeho úbočí a vrchol pokrýval vzrostlý les. Les byl vzorně udržovaný a cesta, která jím vedla po vrcholu tak byla úžasná. Po cca 3 kilometrech les končil a cesta  se velmi  strmě začala svažovat dolu otevřenou krajinou. Minuli jsme menší usedlost a za stálého mírného klesání jsme po asfaltové cestě došli do Kájova. 

Bylo 11,30 hod., když jsme stanuli na okraji obce u hřbitovní zdi. Ta byla dlouhá a tvořila ulici (oproti ní stály domy), na konci se tyčil kostel. Všimla jsem si, že dále od nás je zeď rozdělena železnou brankou. Nikde v okolí nebyl žádný člověk, abychom se zeptali na cestu ke vchodu do kostela. Míjíme hřbitovní branku, když tu ji zevnitř otvírá starší žena. Zdravíme se, ptám se na vstup do kostela a ona se nás zeptala, odkud jdeme. Když jsem jí to pověděla, jen řekla: „Ale vy konáte pouť, tak já vypůjčím klíč od kostela od sestřiček, protože ty jej právě zavřely.“ Vedla nás přes hřbitov k přilehlé klášterní budově. Vešla dovnitř a vrátila se se sestřičkou s obrovským klíčem od protějšího vchodu do kostela. Rozloučila se a já jsem přitom zjistila, že to byla místní varhanice. Sestřička nám otevřela a co víc, setrvala s námi před oltářem v tiché modlitbě.

Rozloučili jsme se s požehnáním na cestu a posíleni všemi těmito setkáními jsme se vydali zpět. Kráčela jsem odhodlaně, ale v duchu jsem měla obavu (vzhledem ke svému zdravotnímu stavu) ze strmého stoupání. Teplota se vyšplhala na 27 °C. Vnuk o mě měl starost, jak to zvládám a stále se dotazoval, jak se cítím. Podívala jsem se na něj prosebně a jen vzdechla: „Můžeš na mě mluvit, i klást otázky, ale prosím, nečekej odpověď.“ Sotva jsem popadala dech a nohy se mě podlamovaly, ale mysl mi říkala, že tuto překážku po obdržení tolika Boží lásky určitě zvládnu.

Po menších přestávkách jsem to dokázala a následná cesta lesem byla opět neopakovatelným prožitkem. Sluneční paprsky prostupovaly kolmo dolů hustými korunami vysokých jehličnatých stromů. Zůstali jsme v úžasu, protože na úbočí podél celé cesty lesem paprsky slunce odhalily v kruzích rostoucí „kuřátka“. Nasbírali jsme jich tolik, že z nich byl pro všechny hrnec guláše.

Bože, jak nádherný den jsi nám dopřál prožít.      

J.S.