Nesnesitelná lehkost evangelizace

Šel jsem z nádraží domů přes město. Byl pátek večer, noční život začínal pulzovat a mládež se stahovala k hospodám a barům jako můry ke světlu. Na chodníku seděla skupinka kluků s vizáží, na kterou slušní občané často shlíží z výšky jako ten farizeus na celníka, jeden hrál na kytaru a zpíval jako Kurt Cobain v nejlepších časech Nirvany. U každého stál půllitr piva a před nimi poloprázdná láhev Jacka Danielse.

Normálně bych je asi minul a šel si svou cestou, ale když jsem procházel kolem nich, zachytil jsem kousek textu: What a powerful name it is, the name of Jesus Christ, my king (Jaké je to mocné jméno, jméno Ježíše Krista, mého krále). To mě v kontrastu k té jejich vizáži zaujalo natolik, že jsem to na místě otočil o devadesát stupňů, rozvalil se opodál a poslouchal. Hráli jednu křesťanskou hitovku za druhou. V jedné pauze mezi nějakou holčinou a zpěvákem proběhl tenhle rozhovor:

Co to hrajete? / Chvály. / A co jako chválíš? / No, spíš koho, než co. Ježíše. / A to jako proč? / Protože mě spasil... A tebe taky...

To byla pecka. I když je závist ošklivá věc, v tu chvíli jsem tomu klukovi záviděl. Tu lehkost a samozřejmost, s jakou plní úkol, který nese na bedrech každý křesťan: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. A čekal jsem, co se stane. Tipoval jsem, že se holčina otočí a půjde pryč. Ale ta jen něco zamumlala, pohodlně se usadila a poslouchala dál. Možná jsem viděl obrácení v přímém přenosu. Možná ten zárodek víry vyroste a vydá plody. Možná ho zase zadusí trny všedního života. Nebo ho někdo umlátí katechismem. To ví jen Bůh.

Jedno je ale jasné: Sdělit nesdělitelné je v podstatě úplně jednoduché. A mě teď čeká řešení záhady, proč mně to nejde tak, jako tomu zpěvákovi z pátečního večera. Proč o Bohu nedokážu mluvit stejně přirozeně jako třeba – když bych citoval z knížky Fabrice Hadjadje Jak dnes mluvit o Bohu? – o posledním zápasu Realu Madrid s AC Milán nebo Monice Bellucci.

A co Ty, milý čtenáři? Jak Ty jsi na tom?

Pavel Rejman