Neratov. Neratov? Neratov!

Scholotužení, jak jsme si zvykli tuto akci jmenovat, je takový produkt tři v jednom. Jednak přitom schola – tedy uskupení, které svým zpěvem obvykle doprovází nedělní desáté mše svaté - utuží svoje vzájemné přátelské vztahy, druhak během víkendu nacvičíme větší dávku nových písní do našeho repertoáru, a za třetí před začátkem školního roku duchovně načerpáme na některém promodleném místě.

Letošní soustředění scholy, tedy zpěváků a jejich rodin se odehrálo poslední prázdninový víkend v Neratově. Historie tohoto poutního místa by si zasloužila samostatný článek, pro nás z Brna je zajímavé, že o obnovu tohoto původně zdevastovaného a vysídleného místa se zasloužil brněnský (původně tajně svěcený) kněz P. Josef Suchár, který toto místo „náhodou“ objevil, když chystal hru pro děti z nedalekého tábora Amerika.

Centrem obce je kostel, který „bere dech“ už zvenčí, a při vstupu dovnitř jsme každý, podle své nátury, jen tiše šeptali: „To je tedy paráda … pecka … bomba … jak to, že jsem tady ještě nikdy (nebo tak dlouho) nebyl?“

Původně klasický poutní kostel s typickou barokní výzdobou (až přezdobeností), dnes holé neomítnuté stěny z kamenného zdiva a skleněná střecha. Je tam všechno podstatné: svatostánek ukrytý za kruhovou vitráží s plameny ohně, velký dřevěný kříž zavěšený v prostoru, oltářní stůl a sedes pro kněze a ministranty, jednoduché lavice. Oči jsou jednoznačně vedeny k jedinému barevnému akcentu v prostoru, ke svatostánku, a mysl se tak přirozeně soustředí k modlitbě.  Kostel je dnem i nocí otevřený, a půlnoční modlitba v kostele osvětleném jen měsícem v úplňku a světlem z vitráže před svatostánkem se hluboce dotkla našich srdcí.

Na sobotní večer jsme připravili modlitbu chval, a jeden z místních klientů Sdružení Neratov, které provozuje chráněné dílny, si na tuto příležitost vzal bílou košili a oblek a krásně se zapojil do společné modlitby. (Je to pro mne také slavnost, když se jdu modlit ke svému Bohu?)

V neděli jsme byli pozváni účastnit se slavnosti výročí posvěcení kostela v nedaleké Rokytnici. Byla to skoro přesilovka, totiž že nás na kůru bylo snad více, než farníků dole v lavicích, tak jsme mohli zažít realitu málo početné farnosti z podhorského městečka u hranic. (Vážím si pastoračních i společenských aktivit, které mi poskytuje naše farnost, tak bohatá lidmi i materiálními možnostmi?)

Z kázání mladého polského kněze otce Kalemby mi uvízla jedna názorná myšlenka: Když vylovíme kámen, který ležel tisíce let na dně řeky, je na povrchu mokrý. Když jej však rozbijeme, je uvnitř suchý. Voda se ani za tisíc let nedostala do tvrdé hmoty. Podobně je to i s naším srdcem. Můžeme roky chodit do kostela, přistupovat ke svátostem, klečet na kolenou, … bude-li naše srdce tvrdé, milost nemá šanci proniknout dovnitř.

Všichni známe taková místa, která si nás přitáhnou, máme za chvíli pocit, že jsme tam doma a odjíždíme s myšlenkou, že se tam ještě někdy, co nejdřív, musíme vrátit. Podobným způsobem si nás přivlastnil Neratov.

-maš-