Ne! Nebo ano?

Děti nám někdy vyprávějí o tom, co se jim v noci zdálo. A naše dcera nám jednoho rána povídala svůj sen: „Mně se zdálo, že je 15. prosince.“ (Bylo tak asi 20. listopadu, abyste rozuměli.)

„NE!“ vykřikli spontánně snad všichni dospělí v doslechu (já také). Samozřejmě, mysleli jsme JEŠTĚ ne. Každý s vědomím svých nesplněných úkolů, nekoupených dárků, nenapečeného cukroví, neumytých oken, zkoušek v předtermínu a uzávěrek v zaměstnání. Ty Vánoce si přece musíme zasloužit a odpracovat.

Jasně, že celý advent zpíváme: Přijď, Pane Ježíši, Maran atha, Rosu dejte nebesa shůry a tak podobně. Ale pořádek musí být. A v kostele v ohláškách se říkalo, že Pane, přijdeš až 24. prosince v noci, o žádném přeskakování kalendáře ten ministrant nemluvil.

Stvořiteli vesmíru, Vznešený, Nejvyšší, Vykupiteli, Králi, ještě chvíli počkej prosím za dveřmi. Vždyť víš, potřebujeme se na Tvoji návštěvu tak nějak připravit. Uklidit, nakoupit, navařit…

Ty jsi nemyslel návštěvu? Ty jsi myslel nastěhovat? Ke mně? Natrvalo? Že jsi na chlívky zvyklý? Že mi pomůžeš s tím něco udělat?

A že se ke mně strašně těšíš?

-smer-