Můj oikos

Před nějakým měsícem měl o. Jan kázání, které končil slovy: „Ve farnosti bychom neměli žít anonymně, měli bychom se poznávat a měli bychom si pomáhat.“

Občas si na tato slova vzpomenu v souvislosti s farními evangelizačními buňkami. Buňky jsou malá společenství, kde se setkáváme jedenkrát týdně ke společné modlitbě, která má svůj řád. Je to modlitba – setkání, hodinu a půl s Pánem. No, někdy se to i protáhne, ale není to povídací společenství.

Buňka se toto společenství nazývá proto, že když dosáhne počtu dvanácti, rozdělí se a vzniknou další dvě společenství, která mohou přijímat další lidi, i ty, které doprovázíme cestou k přijetí Ježíše.

Vedle tohoto společenství má každý člen buňky svůj oikos, v Řeckém překladu je to dům, rodinu, lidi s kterými žijeme každodenní vztahy. Sousedy, kolegy z práce, přátele, kteří Boha nepoznali, vzdálili se mu nebo jsou hledající. Za které se modlíme a předkládáme je Pánu při pravidelné adoraci. Cesta evangelizace je založena na těchto vztazích a má svá pravidla – proces evangelizace – síť. Další etapou je služba. Mám tu zkušenost, o kterou se chci s vámi podělit. Lidé si často potřebují popovídat, potřebují, aby jim člověk věnoval svůj čas, tak to vidím jako službu naslouchání a sdílení.

Stalo se mi, že na procházce se svým psem občas potkávám starší paní, taky s pejskem, se kterou jsem si začala povídat. Ta se mi po čase svěřila, co ji trápí. V podstatě hledá smysl svého života. Povídala jsem si s ní krátce pár větami o Bohu. Párkrát jsem ji potkala a vždy se náš rozhovor stočil na toto téma. Potom jsem ji asi měsíc neviděla a bylo mi to divné. Začala jsem se na ni vyptávat, skoro jak Sherlock Holmes, až jsem zjistila její jméno. A protože jsem věděla, ve kterém bytovém domě bydlí, tak jsem na ni zazvonila, ale nebyla doma. Nebyla doma ani podruhé a já chodila kolem jejího domu a sbírala odvahu. Blížily se Vánoce, a tak jsem se rozhodla jít potřetí. Stála jsem u zvonku a ….dostala jsem odvahu.

Zazvonila jsem u jejího bytu, paní byla doma a pozvala mě dál. Povídaly jsme si a strávila jsem s ní příjemný večer. Opět se potkáváme, ujdeme spolu kousek cesty a povídáme si. Svěřuji ji při adoraci Pánu, modlím se za ni a žehnám jí.

Ve svém oikos mám více lidí, za které se modlím. Modlitba a adorace je první a nejdůležitější věc při evangelizaci těchto lidí.

A taky si někdy představuji, že bych chtěla, aby mi Pán říkal, co mám dělat, jak povídala s. Veronika Barátová v přednášce, že bychom chtěli mít svůj život nalinkovaný. Hodně jsem se modlila o odvahu, a aby to Pán zařídil nějak sám. Ale ono to tak nefunguje, tu odvahu musím mít já, jít za lidmi a žít s nimi své každodenní vztahy. A když s odvahou do něčeho jdu nebo někde zvoním u dveří, tak cítím, že na to nejsem sama a Pán je se mnou.

Ať se nám to daří!

Míla B.