27.11.2011 09:39

Lekce nejen z cizího jazyka

Letošní pouť farnosti do Polska, to byly čtyři dny až po okraj naplněné modlitbou, radostí, krásou stvoření i krásou v umění. Také to byly silné chvíle poznání, které se nedá naučit z knížek, to se prostě musí zažít. Každé cestování do jiné země je také cvičení v porozumění druhým, ve smyslu lingvistickém i ve smyslu lidském. Věci často nejsou takové, jaké se zdají být.

První lekce přišla v Polském Skoczowě. Seděli jsme v kapli sv. Jana Sarkandera a poslouchali jsme, jak svatý Jan urodzil sie v piwnice. Tu se paní průvodkyně zarazila a začala nám vysvětlovat, že polsky se piwnice říká sklepu. A sklep u nich znamená obchod. Naše zavedené jistoty pojednou dostávaly trhlinky. A začínali jsme se ptát. Co budu obědvat, když si objednám naleśniki? Co znamená tohle slovo? Tento nápis? Jak funguje tohle? Což je, mimochodem, moc zdravé i v oblasti duchovního života, přestat být moudří a sebejistí.

Cestou nebylo možno přehlédnout velmi dobrý stav silnic, což vzbuzuje domněnku o tom, že Poláci se řídí sedmou položkou desatera i v oblasti veřejných financí. Zatímco u nás, ještě více než dvacet let po pádu komunismu, víc platí přikázání (ale ne z desatera) „kdo nekrade, okrádá rodinu“.

A to samozřejmé projevení víry ve veřejném životě a veřejném prostoru…

 Při vjezdu do Wadowic nás vítal obří nápis „Tady to všechno začalo“ a žlutobílé vlajky nenechaly nikoho na pochybách, co je myšleno tím „všechno“. Wadovičtí jsou opravdu hrdí na svého slavného rodáka, a co víc, nesmírně jej milují. A nehledejme v tom zdaleka jen chytré marketingové lákadlo na zbožné turisty. Tady, při pohledu na davy věřících Poláků, jsme začínali tušit něco z bolesti, kterou pro ně znamenalo, že se museli vzdát svého milovaného Karola Wojtyly ve prospěch celého světa. Také jsme začínali vnímat, z jakého prostředí vycházejí a čeho se vzdávají polští misionáři, kteří požehnaně působí v mnoha zemích světa. Víra je tu samozřejmost a úcta k duchovním osobám se projeví i při kontrole drogowej. Nebojte se, nekontrolovali nás na drogy, droga se polsky řekne cesta, silnice. Věci často nejsou takové, jaké se zdají být.

V Czestochowe nebylo možno se pro davy lidí (modlících se, nikoliv zvědavců) dostat do kaple do blízkosti milostného obrazu. A urvat klidný koutek k modlitbě byl úkol nesnadný. Začínali jsme chápat, že Česko je opravdu misijní zemí, kde víra je na okraji zájmu lidí a úcta a respekt k duchovním hodnotám je vzácné koření. V katedrále na Wawelu jsme se závistí v koutku srdce pozorovali jejich lásku k vlasti a hrdost na velké osobnosti národa. (Že by to spolu nějak souviselo?)

Nedá se plně a do hloubky poznat cizí zemi během čtyř dnů putování po poutních místech zájezdovým autobusem. I tak jsme si zpět přes hranice odváželi, kromě znalosti nových slovíček, i mnoho inspirace do dalšího života. 

Jednou se budeme chystat přes hranice do Božího království. O tamní úřední řeči píše svatý Pavel v listu do Korintu: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“

Je hloupé a zbytečné říkat, co dělají špatně ti druzí. Ptali se jednoho váženého biskupa, kolik již obrátil hříšníků. Odpověděl, že zatím žádného, ale že má právě jednoho pořádného hříšníka v práci. Ptali se, kdo to je. Odpověděl: „Já sám…“

-sme-

—————

Zpět


Kontakt

E-mail farnosti

(Další kontakty v sekci "O farnosti")


TOPlist