24.12.2010 08:44

Kilimanjaro s RS

V Africe je za rozbřesku ledacos pravda, ale už v poledne je to lež a člověk si toho necení o nic víc než toho krásného, klidného, rákosem obrostlého jezera na druhé straně sluncem zprahlé solné pláně…    (E. Hemingway)

Afrika… můj dětský sen, divoká zvířata, tajemní Masajové, nekonečné savany a slunce, pod kterým kráčeli cestovatelé i misionáři. Říká se, že chceme-li rozesmát Boha, máme mu říct o svých plánech. Já mu ten svůj řekla v květnu 2009 a byla to expedice na nevyšší horu Afriky Kiliamanjaro s pacienty s roztroušenou sklerózou. V květnu 2009 jsem se seznámila s Honzou Říhou, nevidomým horolezcem, který dosáhl vrcholu a dal mně i naději, že to můžeme dokázat i my a k vrcholku se alespoň přiblížit.

Věřím, že se Bůh opravdu usmál, ale už mne zná za těch 40 let, a tak díky úsilí a pomoci spousty lidí a jeho požehnání jsme se dne 15. 10. 2010 v počtu pěti pacientek s RS, včetně Danielky na vozíčku a s 12 členy podpůrného týmu složeného z lékař-ky, sestřičky a psycholožky, vznesli letadlem směrem k zeleným pahorkům africkým.

Jsem pacientkou s RS 13 let a vím, jak je někdy těžké hledět s nadějí do budoucnosti. Vím však také, že nemoc opravdu není to nejbolestnější, s čím se musíme na své životní pouti vyrovnat. Rány, ty do srdce, bolí mnohem víc.

Cílem naší expedice bylo ukázat, že krásný a dobrodružný život je možný i s takovým onemocněním, jako je roztroušená skleróza (nebo i jiná závažná onemocnění). Expedicí jsme chtěli dodat naději pacientům, že život nemocí nekončí a že své Kilimanjaro překonáváme denně a někdo i tím, že se mu podaří ráno vstát a po svých dojít do koupelny (RS často u pacientů představuje ztrátu hybnosti).

Dalším cílem je také informování veřejnosti o problematice roztroušené sklerózy – za tímto účelem byl během expedice natáčen dokument, který se nám snad podaří šířit do celého světa.

Když se zeptáte všech, co se v pořádku vrátili domů, z čehož se třem pacientkách a 10 členům podpůrného týmu podařilo zdolat Kili a vozíček se díky pomoci nosičů dostal až na Wiliams point o výšce 5100 m, řeknou svorně, že jsou to lidé.

Tolik smíchu, srdečnosti, bezprostřednosti a pak i vděčnosti, když jsme navštívili školu v Nairobi v Dangoretti, kde jsme předali dětem dárečky a posléze adoptovali na dálku malou holčičku Naomi, jsme pociťovali každý den. Díky financím bude i ona moci chodit do školy a dosáhnout potřebné vzdělání, které Afrika potřebuje nejvíc.

Výstupem a sestupem na Kilimanjaro jsme strávili 5 dní. „Roztroušená skleróza je totiž stejně nevyzpytatelná jako výstup na vrchol Kilimanjara…, jednou se nemoc ubírá po krásných pěšinkách a nechá nás ukolébat, že se nic zvláštního neděje…, ale za nejbližší zatáčkou se cesta (i nemoc) může změnit v kamenité strmé stoupání a deštný prales ve vyprahlou lávovou zem plnou prachu…tam, kde člověk nemůže dál a chce to vzdát. Dochází dech a člověk na ujití každého krůčku výš vydá svoji veškerou energii“ (Vendulka Plavcová, vedoucí expedice, Unie Roska).

Keňa a Tanzánie – to není pouze slavné Kilimanjaro, nejvyšší hora Afriky opředená spoustou bájí, s pověstnou bílou čepičkou, ale i krásné přírodní parky, kde si na chvíli můžete připadat jako v knize Joe Adamsové Lvice Elza. Večer nesmíte vycházet ze stanů bez předchozí rekognoskace terénu s bater-kou, pobíhají tam hyeny, nelze vystupovat z terénního džípu, procházejí se tam lvi… V kempu nad nádherným kráterem Ngoro-Ngoro, jedním z přírodních divů světa, jsme se díky slonům, kteří se vypravili do našeho kempu na vodu, ani nedostali na toalety. Luňák nám odnesl kuřecí nožku přímo od pusy a gepardí maminka nám přímo u cesty představila svá čtyři mláďata. To je Afrika a všichni si ji neseme v srdci. Dvě členky expedice se rozhodly příští rok vrátit do Tanzánie a pomáhat na misijní stanici, v mobilech jako zvonění máme uloženou masajskou píseň a svorně si i při jízdě v šalině – my brňáci - zpíváme hymnu z Kilimanjara: „Djambo, djambo bwana…“

Kdo byl v Africe, musí se tam vrátit, a tak se tam vracím denně i já v modlitbě za ty, co potřebují naši pomoc a děkuji Bohu, že jsou na světě místa, kde mu jsme tak blízko.

Napsala Radomíra Keršnerová,

pacientka s RS, právnička v NC pro rodinu, dobrovolnice v Rosce, o.s.

pomáhající pacientům s RS, maminka dvou dětiček

—————

Zpět


Kontakt

E-mail farnosti

(Další kontakty v sekci "O farnosti")


TOPlist