Jak se žije v semináři?

Jak se žije v semináři?

(autentické zážitky seminaristy)

Každý seminarista vnímá seminární život pochopitelně trochu jinak. Záleží na jeho povaze, životních zkušenostech, podmínkách daného semináře i na tom, jak dotyčný vnímá svoje povolání ke kněžství. Já se cítím v pražském Arcibiskupském semináři, v němž se připravují seminaristé pro všechny diecéze Čech, velmi dobře. Máme tu skvělé společenství seminaristů a velmi dobře vycházíme i s představenými. 

Pražská Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, na níž studujeme, sídlí v téže budově jako seminář (z pokoje to mám do učeben dvě minuty: seminář se nachází ve třetím patře a fakulta v prvním). Ale vůbec největším luxusem - alespoň jak to vidím já - je každodenní mše svatá v seminární kapli. Navíc s námi v semináři bydlí po celý školní rok také kněz - spirituál, takže ani ke zpovědi nemusíme nikam docházet. Prostě vše pod jednou střechou: ubytování, kaple, „farnost“ i škola.

Seminář je formačním společenstvím, kde by měli seminaristé prožívat zkušenost podobnou té, kterou prožívali vedle Pána Ježíše apoštolové. Zkušenost Božího milosrdenství, které osvobozuje a uzdravuje. Tomu cíli je podřízen i seminární program, v němž kromě každodenní mše a denní modlitby církve (breviáře) nechybí ani adorace, rozjímání, silentium, duchovní četba a další prostředky pro podporu duchovního růstu seminaristů.  

Seminární program se v jednotlivých dnech týdne mírně liší. Jeho prvním bodem je rozjímání, které od pondělí do středy začíná v 6 hodin, v ostatních dnech o něco později. V sobotu si můžeme přispat, neboť prvním povinným bodem programu je až předpolední mše svatá.

Dopoledne a někdy i odpoledne míváme výuku na fakultě. Ve studijním plánu převažují v prvních dvou ročnících předměty propedeutické (filozofie, jazyky, církevní dějiny), ve vyšších ročnících předměty teologické. Studium má samozřejmě svoji náročnost, ale na druhé straně jsem sám dokladem toho, že ho člověk s určitými studijními předpoklady může zvládat i po čtyřicítce.

Tady bych rád udělal menší odbočku. Při přechodu ze zaměstnání k vysokoškolskému studiu mi pomohl „přípravný ročník“, do něhož nastupují přijetí adepti kněžství před vlastním seminářem - Teologický konvikt v Olomouci. Jeho mírnější studijní zátěž byla „mezistupněm“, díky němuž pro mne přechod ze zaměstnání ke studiu nebyl prudký. A hlavně jsem měl dost času na prohloubení duchovního života. Toto hlubší uzdravení mého vztahu k Bohu se navenek zcela neočekávaně projevilo výrazným ústupem alergických obtíží.

Plnění školních povinností nám samozřejmě zabírá určitý čas, ale i tak si seminaristé dokážou najít i volný čas na různé koníčky. Někteří se věnují sportu (plavání, běh, jízda na kole, fotbal), hře na hudební nástroje, čas od času nám dva ze spolubratří promítají zajímavé filmy v rámci „filmového klubu“, je možné si vyjít i na večerní představení do divadla, na nedělní odpolední výlet do okolí Prahy apod.

K bohoslovecké formaci patří nejen formace v semináři, ale i letní prázdninové praxe (Duch svatý vane samozřejmě i o prázdninách). Jejich konkrétní podoba se v  jednotlivých diecézích liší. V královéhradecké diecézi mívají bohoslovci každoročně jednu z praxí v domovské farnosti. Druhá z každoročních praxí se liší podle ročníku: po prvním ročníku se bohoslovci seznamují s chodem biskupství (a přitom i s něčím pomohou), po druhém ročníku se věnují práci s mládeží (zpravidla na diecézním centru mládeže Vesmír v Deštném v Orlických horách), po třetím pomáhají v některém zdravotnickém zařízení a po čtvrtém v nějaké nedomovské farnosti.

O letošních prázdninách jsem měl po třetím ročníku, a proto jsem byl na praxi jednak ve farnosti Pardubice, kterou mám za účelem praxí „přidělenu“ jako „domovskou“ (poněvadž jsem „Hradečák jak Brno“) a poté v hospici Anežky České v Červeném Kostelci. V královéhradecké diecézi také bývá na závěr prázdnin setkání s bohoslovců s biskupy, které tento rok mělo neobvyklou podobu: díky dobrodincům jsme vyrazili na pouť do portugalské Fatimy. A rád přiznávám, že to ve Fatimě bylo krásné.  

Na ukázku toho, co lze také zaslechnout na hodinách na naší fakultě, bych si dovolil připojit dvě volné citace:

Odpuštění, kterého se nám v Kristu dostává, spočívá v tom, že je nám otevřena nová možnost Boha i jeho lásku přijmout, konat „co mu vidíme na očích“ a o čem se proto domníváme, že je to skutečné dobro, ve kterém nalézá náš život svůj smysl, cíl a završení.

Vzkaz, který nám dává Bůh prostřednictvím Kristova kříže, by se dal shrnout asi takto: „Ani kdybyste mne zabili, nepřestanu vás milovat.“

A na závěr jednu historku z doby, kdy jsem ještě předtím, než jsem se přihlásil do semináře, studoval (jeden semestr) v Praze teologii dálkově. Potom, co jsme se na úvod hodiny filozofie pomodlili Otčenáš, řekl pan profesor Armbruster přibližně toto: „To se mi líbí. Jako v kostele. Vy tu jste od 18 do 80 let. To se na žádné jiné vysoké škole nenajde.“

Požehnané dny všem čtenářům Rožně přeje Zdeněk Sedlák