31.03.2013 10:17

Já jsem synovec

„A chcete to reklamovat. Kdo vám to dělal?“ „Já jsem synovec cestovní kanceláře.“ Ale ani to nebylo to pravé. Nakonec se František Koudelka přes několik dalších pracovních verzí (já jsem synovec cestovní kanceláře atd.) dobral k lepší formulaci: „Já jsem synovec paní Sýkorový z cestovní kanceláře a jdu se ucházet.“ Tohle konečně zabralo na vedoucího v autoservisu a František získal toužené místo automechanika. A kdo zná film o Jáchymovi ve stroji, ten ví, že vysněnou pozici nedostal František díky svým činům nebo schopnostem, vlastně spíš navzdory nim. Rozhodující bylo, čí že je to synovec.

Právě končící postní doba nás z dobrých důvodů vybízela ke skutkům pokání a milosrdenství. Pokud jsme si mysleli, že naše postní almužny, modlitby nebo odřeknutá šunka či vdolečky se stanou šprušlíky žebříku, po němž budeme šplhat blíže k věčnosti, měli jsme pravdu. Ale pod jednou podmínkou: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, … kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, … kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych pro druhého do ohně skočil, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1 Kor. 13)

Skutečným smyslem postní doby měla být naše proměna. Všechny doporučované postní aktivity mají svůj hlavní smysl právě v tom, že nám pomáhají v naší vnitřní proměně k lásce a láskou. Důležité směrnice pro postní dobu jsme dostali už o Popeleční středě: „Obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči! Roztrhněte svá srdce, a ne (pouze) šaty, a obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí. … Velkou láskou se Hospodin roznítil ke své zemi, smiloval se nad svým lidem. … Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! … Jako (Boží) spolupracovníci vás proto napomínáme, abyste nepřijali milost Boží nadarmo!“ 

Pokud jsme konali skutky pokání jen pro ty skutky, jsme na tom podobně, jako člověk, který si myslel, že stoupne na vlas a bude blíže k nebi.

 

Ostatně, nebe není pro křesťany zrovna žhavé téma. Jasně, někdy to bude, ale kdo ví kdy, a možná tam bude celkem nuda, zkrátka nás to zrovna moc nevzrušuje. Takže si raději chystáme svoje malé soukromé nebe tu na zemi. Vysněná práce, výlet s kamarády, nové auto, kabát z výprodeje, knížka, film, dobré jídlo, to všechno se nám může stát „nebem“ už tu na zemi, sice malým, ale zato naším, hned a na dosah. A postní doba nám nepříjemně posvítila na naše malá i velká požitkářství (to je to vybídnutí ke skutkům pokání), na naši ochotu dělit se s druhými (to je ta almužna), na to, jak moc se chceme otevřít Bohu a dát mu k dispozici sami sebe (v modlitbě, ve službě,…).

 Smutným nepochopením je, když považujeme postní dobu za čas, který nám něco bere. Úplnější pohled je ten, že něco možná opustíme, abychom získali něco mnohem vzácnějšího. Ježíš o tom mluví v podobenství o pokladu   ukrytém v poli (ten, kdo jej našel, prodá všechno co má – to je to naše odříkání – a koupí to pole) a v podobenství o vzácné perle (obchodník prodá všechno, co má a koupí tu vzácnou perlu). Je potřeba „prodat“ to, co máme, abychom mohli získat to nejvzácnější. Co se nám vlastně nabízí?

Není to nic menšího, než to, co tak jasně říká Benedikt XVI.: „Máme fascinující vyhlídky: jsme povoláni žít jako Ježíšovi bratři a sestry, cítit se jako synové a dcery téhož Otce. Je to dar, který převrací naruby všechny lidské představy a plány.“

Ježíš nám v rámci svého vzkříšení otevřel brány nebes dokořán. Chystá se pro nás piknik, hostina, vlastně docela pořádný mejdan. (srov. Iz. 25,6) Nám už stačí jen, až přijde čas, zapomenout na všechny svoje zásluhy, funkce, výkony, schopnosti a pořádně se ohlásit vrátnému: „já jsem milované Šéfovo dítě.“

-mš-

—————

Zpět


Kontakt

E-mail farnosti

(Další kontakty v sekci "O farnosti")


TOPlist