02.12.2012 09:15

Gozo

„Malta je naprosto nezajímavou destinací a nechápu, proč tam vlastně lidi jezdí. Všude jenom samá skála, žádná zeleň a plno špíny…“

Tohle jsme vyslechli na jedné z přednášek o nejjižnějším evropském státě, který se počtem obyvatel příliš neliší od počtu obyvatel Brna. Přesto jsme se rozhodli před několika lety tuto zemi navštívit. Od té doby létáme do Maltské republiky každoročně a můžeme podat svědectví, že z původní informace je jen málo pravdivého.

Republika Tá-Malta je souostrovím v centrálním Středomoří, vzdáleném zhruba 100 kilometrů od Sicílie a 300 kilometrů od afrického pobřeží. Obydlené ostrovy jsou tři: Malta, Gozo a Comino. Pro ostrovy jsou typické strmé vápencové útesy především na jižní straně. Ostrovy byly zalesněné ještě v době existence Římské říše. Postupně padly stromy za oběť poptávce po dřevě ke stavbě lodí a krajina dnes působí pustým dojmem. Podobný osud potkal i přírodní zdroje vody: Ještě před čtyřmi sty lety byly stavěny akvadukty od pramenů v kopcích pro rozvod vody do vesnic a měst, dnes jsou ostrovy odkázány na úpravu mořské vody v odsolovacích zařízeních.

Rozhodně to však neznamená, že krajina je pouze pustou skálou. Ve vnitrozemí najdete pole se zeleninou, vinice i ovocné sady, ve městech překrásné parky. Život farmářů je ve srovnání s podmínkami zemědělců u nás na Moravě nesmírně těžký: pracovat na poli je pro velké vedro možné jen zrána nebo večer. Přes poledne je lépe se ukrýt do stínu. Rostliny mohou přežít jen díky umělému zavlažování odsolenou vodou. V zimním období začne sice období dešťů – na ostrovech však nejsou přehrady nebo rybníky a voda tak odtéká po skalnatém podloží přímo do moře.

Obyvatelstvo je si vědomo, že turistický ruch je jedním z mála oblastí, ze kterých může mít republika finanční prospěch. Kromě zemědělství, rybářství, stavby a oprav lodí, přináší zisky do státní pokladny už jen pořádání odborných kongresů, podpora vysokoškolského studia pro zájemce z celého světa a turistika. Proč by si tedy měli Malťané poškozovat svoji pověst hostitelů nepořádkem a nečistotou? Při svých pobytech jsme svědky, jak domácí denně sváží odpadky, zametají chodníky, mění až nesmyslně každý den ložní prádlo v hotelech.

Snad nikde v Evropě nenarazíte na tak malém území na památky z tolika různých kultur. Podle archeologických výzkumů byly maltské ostrovy osídleny kolem roku 7000 před Kristem. Kolem roku 5200 začali osadníci stavět první megalitické chrámy. A to z kamenů, vážících přes 60 tun (pro srovnání: Cheopsova pyramida v Egyptě byla zbudována kolem roku 2500 před Kristem). Okolo roku 2500 př. Kr. zmizelo z neznámých důvodů veškeré lidské osídlení. Spekuluje se s přírodní katastrofou, spojovanou se zánikem bájné Atlantidy.

Nové osidlování nastalo po pěti stech letech, pravděpodobně ze Sicílie. Po Féničanech ovládli ostrovy Kartaginci, kteří byli vystřídáni Římany.

Christianizace Malty je spojována se ztroskotáním lodi, která převážela roku 59 po Kristu apoštola svatého Pavla k soudu do Říma. Za pronásledování křesťanů se Malta stávala útočištěm uprchlíků z jižních částí dnešní Itálie. Od působení apoštola Pavla je odvozována skutečnost, že v současné době se hlásí 97 procent obyvatelstva ke katolicismu – a při pobytu na ostrovech je to znát. Svatého Pavla má obyvatelstvo dodnes ve velké úctě.

Po rozpadu Římské říše se tu rychle po sobě vystřídali Ostrogóti, afričtí Vandalové, muslimští Arabové, Normané, Španělé a od roku 1530 johanitští rytíři, dnes zvaní „Vojenský řád špitálu svatého Jana Křtitele na Maltě, dříve v Jeruzalémě, dříve na Rhodu“. Zkráceně: maltští rytíři. Maltští rytíři ovšem Maltu nedobyli vojenskou silou. Za symbolický poplatek jednoho sokola ročně, odváděného španělskému monarchovi, byly maltské ostrovy předány rytířům. Staly se hrází proti muslimské rozpínavosti. Začala se psát jedna z nejslavnějších kapitol ostrovů. Obyvatelé pod vedením maltských rytířů úspěšně ubránili roku 1565 ostrovy a zabránili postupu Turků do jihozápadní Evropy.

Konec rytířského státu znamenala Velká francouzská revoluce. Roku 1798 dobyl Maltu Napoleon Bonaparte, majetek rytířů i katolické církve byl zabaven a odvezen ze země, část obyvatelstva zmasakrována. Rytíři odpluli z ostrovů 18. června 1798. Francouze pak vystřídali v roce 1801 Britové. Malta zůstala do roku 1964 britskou kolonií, v uvedeném roce získala nezávislost, od roku 2004 je členem Evropské unie.

Oblíbili jsme si ostrov Gozo. Je o dvě třetiny menší, než jeho sestra Malta. A je o poznání zelenější. Snad i proto, že jeho obyvatelé se živí převážně zemědělstvím, zatím co především východní pobřeží Malty je plné přístavů, továren, doků a zástavba tu často plynule přechází z jednoho města do druhého. Obyvatelé Goza se hrdě nazývají Gozitánci a svoji příslušnost k ostrovu dávají i patřičně znát – zemědělské produkty například mnohdy nesou nápis „Made in Gozo“. Řeknete-li Gozitáncovi „Malťan“, je to mnohdy stejná urážka, jako když o Skotovi řeknete, že je „Angličan“. Obyvatelé Malty a maltská vláda respektují tyto rozdíly. Bylo například zřízeno samostatné Ministerstvo pro Gozo. Kdo se vyzná ve starořeckých bájích, ví, že ostrov Gozo je totožný s ostrovem Ogydia, na kterém překrásná nymfa Kalypsó po několik let zadržovala jednoho z trójských hrdinů, Odyssea.

V Maltské republice stojí dnes 365 kostelů, od menších staveb až po velkolepé katedrály. Malťané s úsměvem tvrdí, že je to proto, aby se každý občan mohl každý den v roce zúčastnit mše svaté v jiném chrámu. Příležitost k tomu rozhodně má – vždyť ve větších městech je ve všední den sloužena mše svatá i třináctkrát za den!

Z církevních staveb na Gozu nelze při návštěvě ostrova opomenout několik významných chrámů: farní kostel svatého Jana Křtitele ve vesnici Xewkija (který se pyšní třetí největší volně nesenou kostelní kopulí v Evropě), baziliku svatého Jiří v hlavním městě Rabatu, katedrálu Nanebevzetí Panny Marie ve  Viktorii, poutní chrám – baziliku Ta-Pinu v Ghammaru a další.

Zastavme se u baziliky Ta-Pinu: V 16. století stála na tomto místě uprostřed chudých políček malá kaple, ke které se sedláci chodili občas pomodlit za dobrou úrodu. V září 1883 uslyšela selka Carmella Grima při návratu z pole hlas, který z kaple vycházel. Když poklekla k modlitbě, slyšela zřetelně: „Pomodli se zde po tři dny třikrát Zdrávas Maria.“ Zážitek si Carmella neponechala pro sebe. Mnoho sousedů se začalo u kaple shromažďovat a po čase podávat svědectví o zázračných uzdraveních. Ke kapli začali postupně přicházet poutníci. Papež Pius XI. vyhlásil toto místo za posvátné. Roku 1920 se začalo se stavbou nového poutního kostela. Novorománský chrám je vrcholným dílem architekta André Vassalo (1855 – 1927). Dostavěn a vysvěcen byl roku 1931 a hned o rok později povýšen na baziliku. Je dlouhý 45 metrů a široký 30 metrů. Věž měří 50 metrů. Celkem 76 barevných oken bylo vytvořeno ve Velké Británii. V jedné z bočních kaplí se nachází hrob Carmelly Grimy. Místu je stále prokazována zvláštní úcta.

Proti bazilice leží kopec Ta-Dbiegi (183 metrů nad mořem), neboli „Svatý kopec“. Na jeho vrcholek vede křížová cesta. Jednotlivá zastavení jsou vytvořena z italského carrarského mramoru. Je to jiná křížová cesta, než na jakou jsme zvyklí u nás. Především jednotlivá zastavení neodpovídají zastavením, jaká jsou u nás tradiční - například prvním zastavením je výjev z Getsemanské zahrady. Postav bývá několik a všechny jsou v lidské velikosti. Posledním zastavením je znázornění zmrtvýchvstání. A v jeho sousedství je amfiteátr na způsob římských divadel, kde se slouží poutní bohoslužby.

Zapsali Trnkovi

—————

Zpět


Kontakt

E-mail farnosti

(Další kontakty v sekci "O farnosti")


TOPlist