Edith Steinová

Edith Steinová se narodila 12. 10. 1881 v den velkého židovského svátku Yom kippur (svátek smíření) jako nejmladší dítě židovských rodičů. Otec brzy umírá a matka vychovává svých osm dětí důsledně v tradicích Izraele. V 17 letech ztrácí víru, nemodlí se. Po střední škole studuje na univerzitě v Breslau a Gottingen filologii, germanistická studia zakončila státní zkouškou s vyznamenáním. Vypuknutí první světová války její studium přerušilo. Přihlásila se do služeb červeného kříže a byla poslána do polního lazaretu v Hranicích na Moravě, kde obětavě pečovala o zraněné vojáky stižené nakažlivými chorobami. Po skončení války odešla do Freiburgu, kde se stala žačkou a později asistentkou profesora Husserla, zakladatele fenomenologie. Celé toto její životní období je charakterizováno hledáním pravdy. To je charakteristické pro celý její život. Toto hledání ji vede k poznání skutečné existence Boha. Říká, že Bůh je pravda a kdo hledá pravdu – hledá Boha, aniž si to musí uvědomovat. Dosavadní filozofická spolupráce ji ale neuspokojuje a nenaplňuje, naráží na zeď a nemůže dál. Uvažuje o sebevraždě. Umírá její přítel prof. Reinach. Navštěvuje jeho manželku a stojí v údivu nad její důvěrou a nadějí její katolické víry. Píše o tom:

„Setkání s Reinachovou manželkou po jeho smrti bylo pro mne prvním setkáním s křížem a s jeho božskou mocí, jak ji Pán uděluje těm, kdo jej nesou. Poprvé jsem na vlastní oči viděla církev zrozenou z Kristova spasitelného utrpení a její vítězství nad temnotou smrti. Byl to okamžik, kdy se zlomila moje nevíra., kdy pobledlo moje židovství a kdy mi zazářil Kristus – Kristus v tajemství kříže.“

Krátce poté strávila večer u své přítelkyně a z její knihovny si „náhodou“ vytáhla knihu Život sv. Terezie z Avily. Když ji dočetla – četla ji celou noc, řekla si: „To je ono! To je cesta k Pravdě. Koupila si misál a breviář a její konverze vrcholí. 1. ledna roku 1922 byla přijata do Církve a přijala jméno Terezie. Z Freiburgu se uchýlila do Speyeru, kde se stala učitelkou sester dominikánek. Žila mezi nimi jako jedna z nich – podle svědectví jako jejich vzor. Zde překládá některé spisy J. H. Newmana a sv. Tomáše Akvinského. Ani sláva a pocty se nedotkly její skromnosti.

Pro Editinu matku, věrnou židovku, bylo velkou ranou, že její dcera opustila židovskou víru. Edith píše:

Věřím, že matčina víra byla tak hluboká, že bude moci pomáhat na věčnosti svým dcerám karmelitánkám.  (I Editina sestra Roza vstoupila k sestře do řádu).

Také se zabývala ženskou otázkou. Její dílo „ženský étos“ Je katolickým feminismem, v němž Edita usiluje o vzdělání dívek a volební právo žen. V té době také navštěvuje Prahu a je činná na světových filozofických kongresech. Začíná se rýsovat její křížová cesta. V roce 1933 je zakázána veřejná činnost všem árijcům a tím končí její veřejné působení.

Proto touží vstoupit do kláštera. Její přání je splněno 14. října 1933 vstupem do řádu Panny Marie karmelské v klášteře v Kolíně nad Rýnem. Po obláčce 15. dubna 1934 dostala jméno Terezie Benedikta od Kříže. Na Boží Hod velikonoční 21. dubna 1935 složila věčné sliby. Tím, že vstoupila do kláštera, byla ochotna sestoupit z činnosti a určité světské slávy a ocenění do naprosto prostého života řeholního, kde by konala ty nejobyčejnější práce. Z příkazu představené mohla pokračovat ve své práci – na svém životním díle Věda kříže. Je si vědoma, že vlastně jako židovka ponese kříž. Jako židovka přijímá křesťanství a tak naplňuje Boží touhu, aby svým utrpením uvedla židovský národ ke Kristu.

V klášteře často dlí před svatostánkem i celou noc. Říká, kdo by mohl spát, když je důvěrně před Kristem „unavena s ním?“ Aby unikla pronásledování, žádá přijetí do kláštera v Holandsku v Echtu. Tam byla zatčena 2. srpna 1942 a společně s asi tisícovkou židů dopravena do tábora Auschwitz-Birkenau. V roce 1941 a 1942 holandský episkopát protestuje proti německému rasismu a masovému zatýkání židů. Mezi židy deportovanými spolu s ní vystupuje Terezie Benedikta jako vůdčí osobnost v prostředí beznaděje a zoufalství a zachovává klid, stará se o děti zatčených matek, koupe je, živí je. Je zde jako anděl z jiného světa. V tomto zmatku zachovává mlčení. Vše obětuje za skončení válečného konfliktu a obrácení židovského národa.

9. srpna 1942 zemřela v Birkenau v plynové komoře. Z oné tisícovky lidí se nevrátil nikdo. Když byl Kristus ponížen a zneuznán, je i ona ochotna jít touto cestou a tak mít podíl na spásném Kristově díle.

Edith Steinová, sestra Terezie Benedikta od Kříže je dokonalým obrazem Krista. Chápe svoje utrpení jako následování Krista, jako jeho pokračování na své křížové cestě a nemyslí na sebe, ale především aby se celý její národ obrátil ke Kristu. Neptá se proč – ale plně přilne ke svému kříži, obejme ho. Nereptá, ale plně přijímá své utrpení i utrpení svého národa a vidí v něm cestu, třebaže bolestnou, k obrácení celého národa.

11. 9. 1998 je svatořečena a v roce 1999 je vyhlášena spolupatronkou Evropy.  

Milí čtenáři, příklad Edity Steinové nám ukazuje velikost a hloubku její víry, její odevzdanosti do Božích rukou. To je výzva, abychom také my usilovali a modlili se o tyto ctnosti.

Zdraví vás a žehná Mons. Jiří Krpálek