Dopis seminaristy o svátosti smíření

Milí čtenáři, loni jsem vyučoval seminaristy 5. ročníku v Olomouci, jak udělovat svátost smíření. Jedním z jejich úkolů bylo napsat dopis farníkům o tom, jak s očekáváním vnímají svoji budoucí službu zpovědníka. Jeden z těchto dopisů níže uvádím.

Jindřich Kotvrda

Drazí bratři a sestry,

Možná si někdy kladete otázku, jak kněz vnímá svoji službu zpovědníka, co to pro něj znamená být prostředníkem Božího milosrdenství, doprovázet lidi k Bohu. V tomto dopise bych se chtěl podělit o pár mých pohledů na tuto službu.

Velmi důležité, a mnozí to zmiňují, je, abych na prvním místě to byl já, kdo přistupuje ke svátosti smíření. Pokud chce člověk něco dávat, musí to také přijímat. Takže pokud mám rozdávat Boží odpuštění druhým, musím ho sám přijímat. Někdy si říkám: „co mi zase kněz na to řekne?“ Nebo „jak se na mě bude dívat, když mu vyznám to a to.“ Přiznám se, že někdy je pro mě těžké najít odvahu a jít zase na sebe žalovat. Ale přesto mám svátost smíření moc rád. Beru to jako osobní setkání s Bohem, je tam On a já, kněz je tam pouze jako „zástupce“, o toho tam v té chvíli až tak moc nejde. Je to setkání s Bohem, který mě miluje i přes mé pády a nedokonalosti. Chce mně odpustit, stačí za ním přijít.

Co se týče mojí služby zpovědníka, to znamená, když sedím jako „zástupce“ Boha, chtěl bych k tomu přistupovat podobně, jako já vnímám kněze při mojí zpovědi. To znamená, že je to na prvním místě setkání s Bohem, osobní setkání s Bohem. A i když, jak jsem již psal, setkání mezi kajícníkem a Bohem, tak bych chtěl být také zúčastněný toho setkání. Já jako kněz budu zastupovat Boha, ale to neznamená, že Bůh do zpovědnice nevchází v kajícníkovi. Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ V tomto smyslu může být moje služba pro kajícníka také službou pro Boha. Takže za prvé bych se chtěl setkat s Bohem při službě zpovědníka.

Dále bych chtěl lidem pomoct. Pomoct z lidského hlediska radou, tak jak budu umět a vědět. To ale není to nejdůležitější. Největší pomoct pro člověka přichází od Boha. On odpouští, On miluje, On je milosrdný. Já Ho pouze zastupuji, takže bych mu chtěl co nejméně zavazet. Jak to máme rádi v církvi všechno odůvodňovat Biblí… Chtěl bych se řídit radou svatého Pavla: „On musí růst, já se však menšit.“

Aby mohlo dojít k setkání ve zpovědnici, musí tam být Boží služebník. Proto taková třetí zásada pro mě je sedět ve zpovědnici, být tam pro lidi. Sám z osobní zkušenosti vím, že místo aby zašel za knězem, když není ve zpovědnici, a požádal ho o zpověď, tak to raději odložím. Proto je důležité tam sedět. I když tam nikdo třeba nechodí a zdá se mi, že tam sedím zbytečně, nemůžu vědět, kdy někdo třeba najde odvahu jít po dlouhé době ke zpovědi. A taky si myslím, že rozsvícená zpovědnice funguje taky jako takový maják milosrdenství: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ Bůh tím skrze mne zve lidi k sobě. „Pojď, čekám na Tebe.“ Také to může být připomínka pro lidi: „Jsem hříšník, měl bych tam zase zajít a obnovit svůj vztah s Bohem.“

Nechat se vést Duchem svatým. Důležitá je také modlitba zpovědníka, jednak za sebe, svoji službu, jednak za příchozí, aby se otevřeli Božímu milosrdenství naplno a mohli být uzdraveni.

Jsou ještě další věci, které mně vyvstávají ve spojitosti se službou zpovědníka, ale myslím si, nebo vnímám, že tyto jsou pro mě nejdůležitější. Prosím, modlete se za mne, abych tuto službu konal pro Boha a pro vás, pro lidi.

Váš budoucí zpovědník Filip