Čas touhy (žehnání základního kamene)
V neděli 18. října 2020 jsme díky vládním nařízením skromně oslavili posvícení, tedy 120. výročí posvěcení kostela sv. Vavřince, o kterém víme, že pochází ze 14. století. Naposled byl tedy vysvěcen kvůli velkým úpravám před 120 lety. Nevíme však, kdy byl poprvé po dokončení stavby. Není ani zřejmé, který biskup posvětil místo a základní kámen tohoto kostela. V té době ještě neexistovala brněnská diecéze, patřili jsme do diecéze olomoucké, mohl to tedy pravděpodobně být někdo z olomouckých biskupů, např. Konrád I. (1316–1326), Jindřich Berka z Dubé (1326–1333), či Jan VII. (1334–1351). Víme ale zhruba, jak tehdy vypadal obřad žehnání základního kamene a posvěcení kostela.
Biskup měl schválit místo vybrané ke svatbě kostela, jeho vhodnost, i to, zda se u něj ekonomicky udrží jeho správce (rektor), služebníci, údržba osvětlení i samotná stavba. Na místě, kde měl stát oltář, biskup nebo jím pověřený kněz vztyčil dřevěný kříž. Biskup pak v určený den přijel požehnat toto místo a základní kámen stavby kostela.
Jako první modlitba lidu (a scholy) tohoto obřadu (žehnání základního kamene nového kostela) zazněla, a zřejmě to byla i první oficiální modlitba biskupa v Řečkovicích vůbec - u dřevěného kříže, dnes tedy uprostřed kostela, na místě kam chodíme přinášet obětní dary, ke sv. Přijímání, kde je při pohřbech vystavována rakev zemřelého. Žehnání místa a základního kamene se mělo a má konat v neděli, tedy v den Páně, aby se znovu zdůraznil tento den vzkříšení Pána, který se u křesťanů stal i dnem pracovního klidu a odpočinku, jak jej už znal Starý zákon a židovství.
Schola měla na úvod obřadu zpívat antifonu, tedy úvodní zpěv: Umísti, Pane, na toto místo znamení spásy a nedovol vstoupit ničícímu andělu. Je to narážka na anděla zhouby procházejícího dle druhé knihy Mojžíšovy příbytky Izraelitů a pobíjejícího prvorozené egyptské syny. Prvorození z Izraele, kteří označili svoje příbytky krví zabitého beránka, byli zachráněni. Dřevěný kříž, kde měl později stát oltář a kolem kostel, byl a dodnes je znamením spásy, záchrany života před smrtí. Má být vždy při mši svaté blízko oltáře. Lidský život byl ve 14. století jistě kratší, možná také více ohrožený... Naši předkové, kteří se k této slavnosti ve 14. století sešli, se takto modlili ke Kristu (beránkovi zabitému pro nás) za spásu, tedy za život, záchranu před smrtí. A my, po sedmi staletích děláme opět totéž, modlíme se na stejném místě za záchranu před ohrožením, třeba v podobě viru, který může ničit lidský život… nebo před falešnými informacemi (fake news), které mohou člověka zavádět na scestí a ovlivňovat jeho rozhodování, nebo před ekologickým, vojenským či jakýmkoli ohrožením.
Mezi opakováním antifony se na úvod obřadu zpíval žalm 84 obsahující také slova: „Jak milý je tvůj příbytek, Hospodine zástupů. Touží, ba prahne má duše po Hospodinových síních, mé srdce i mé tělo s jásotem tíhnou k živému Bohu.“ Tak naši předkové spolu s žalmistou vyjadřovali touhu po chrámu v době, kdy ještě nestál, kdy jej symbolizoval jen dřevěný kříž a základní kámen, kdy si mohli krásu budoucího kostela teprve jen představovat. Od doby, kdy chrám vyrostl, se v něm tento žalm zpíval už nespočetněkrát...
Volání s prosbou o záchranu, s touhou a nadějí vkládanou do Božího příbytku zaznívá i v našem jednadvacátém století. Nyní nemůžeme na bohoslužby do kostela chodit tak, jak bychom chtěli. Jsme omezeni počtem určeným vládními nařízeními kvůli viru, musíme se k účasti přihlašovat. A kupodivu jsme v této farnosti s velkým počtem obyvatel ve všední dny často ani nenaplnili povolený, velmi omezený počet účastníků…! Snad se ale tento čas může stát dobou touhy a obnovy dychtivosti po Hospodinově domě. Naši předkové toužili po chrámu, když ještě nestál, my se můžeme společnou modlitbou a domácí liturgií připravovat na to, až bude zase v plné míře obnoveno liturgické setkávání. Pak zase budou moci snad i vroucněji zaznít slova žalmu 84: „Věru, je lepší den v tvých nádvořích, než jinde tisíc.“
Zdraví a žehná P. Jindřich Kotvrda
—————