Boží doteky při „hlídání“ betléma

Letos na Boží hod, mezi 16. a 17. hodinou, se v kostele „dveře netrhly“, přicházela spousta lidí, hlavně mladé rodiny a většinou nevěřící.

Přišla i mladá rodina s babičkou a se 4 dětmi z naší farnosti. Nejprve si prohlédli nově vyřezaný betlém pod věží a pak se část rodiny včetně maminky odebrala dopředu k vánočnímu stromku. Nejmladší synek tento jejich přesun nezaregistroval, myslel si, že maminka už odešla a tak se slovy “máma“ tvrdošíjně táhl babičku k východu z kostela. Ta musela vynaložit určité úsilí, aby ho přesvědčila, že maminka opravdu není venku, a aby ho správně nasměrovala. V tu chvíli mě napadlo, že přesně tak se někdy chováme ve vztahu k Bohu. Něco si přejeme, jsme přesvědčeni o tom, že je to správné, že máme pravdu a vůbec si neuvědomujeme, že často naše přání není pro nás dobré nebo, i když je, tak vůbec nejdeme správným směrem. A pak se ještě na Boha zlobíme, když nás „směruje“.

Při „hlídací službě“ mi vzadu v kostele na poličce nad kancionály padl do oka křesťanský časopis Rodinný život z roku 2007, jehož hlavním tématem bylo „kam po škole“, což je teď pro naši rodinu a hlavně pro naši starší dceru téma nanejvýš aktuální. Zběžně jsem časopis prolistovala a některé jiné články, které se netýkaly výběru školy a povolání, mi připadaly lehce povědomé. Jaké bylo mé překvapení, když na konci časopisu byla mnou vlastnoručně vyluštěná křížovka. Najednou mi to došlo. Časopis jsem v roce 2007 po přečtení článků, které byly tehdy pro mě důležité a zajímavé, dala k dispozici ostatním do kostela. Nevím, jestli opravdu těch 7 let putoval po jednotlivých farnících nebo jestli u někoho ležel zapomenutý, nicméně pro mě se znovu objevil přesně v pravou chvíli.  

Tady měl původně tento článek končit, dokonce jsem ho už i poslala v této podobě redakci Rožně. Po děkovné mši svaté na Silvestra jsem se ovšem ještě na “last minute“ přihlásila na novoroční hlídání betléma. Až potom mi došlo, že se mi to vlastně tak úplně nehodí – obojí rodiče pozvaní na oběd a odpoledne návštěva příbuzných. V kostele jsem ale byla odměněna třetím Božím dotekem v podobě Filipa Šmerdy a jeho cvičení na varhany, jež však bylo pro mě i pro ostatní návštěvníky, kterých tentokrát nebylo tolik, krásným novoročním koncertem.

Jana Prchalová