12.03.2011 16:22

Adopce na dálku v praxi

Článek o adopci na dálku v adventním čísle Rožně (které nějak uniklo mé pozornosti a přečetla jsem si je až v novém roce) mě inspiroval k tomu, abych se i já s vámi podělila o své zkušenosti s tímto záslužným projektem.

Jako třídní učitelka jsem byla více než mile překvapena, když před 6 lety před Vánocemi za mnou přišli „moji“ studenti tehdy 1. ročníku s tím, že by nebylo vůbec špatné, kdybychom jako třída adoptovali na dálku nějaké dítě. Po společné domluvě jsme se dohodli na Indii (možná taky proto, že to bylo nejlevnější – 4 900,- Kč za rok) a dívce, protože podle názoru studentů jsou ženy v Indii ještě v horší situaci a společenském postavení než muži. Dále to nechali na mně. Protože v databázi Arcidiecézní charity Praha na internetu nebyla žádná dívka ve věku studentů, vybrala jsem nakonec děvče o rok mladší, navštěvující základní školu. Každý ve třídě včetně mě přispěl každý rok částkou 150,- Kč. „Naše“ Hezel mezitím ukončila základní i střední školu a teď studuje na vyšší odborné škole, kde se připravuje na povolání zdravotní sestry. Tam se zvýšily náklady na 6 000,- Kč za rok, a protože se mezitím snížil počet studentů ve třídě, každý teď přispíváme 200,- Kč ročně. Po celou tu dobu studenti věděli, že když nebudou z nejrůznějších důvodů chtít nebo moci  přispět, doplatím zbytek. Nikdy však této možnosti nevyužili.

Studenti budou teď na jaře maturovat a tak jsem automaticky předpokládala, že tím končí i jejich podpora Hezel a zůstane to jen na mně. Avšak spletla jsem se. Přišli s nápadem, že se po maturitě každý rok sejdeme a při té příležitosti mi dají peníze na adopci. Aspoň prý bude důvod se sejít. Teď si určitě myslíte, že mám štěstí na nějaké „svaté“ studenty, ale opak je pravdou. Užila jsem si s nimi za těch 6 let svoje. Jednu dobu byli dokonce nejhorší třída na škole, co se týče chování a ani prospěchově nijak zvlášť neexcelovali. Také zcela určitě někteří z nich měli úplně jinou představu o tom, jak „investovat“ svoje kapesné nebo těžce vydělané peníze. Vždyť za částku na adopci mohli mít klidně i 10 kokakol ze školního automatu nebo 3 krabičky cigaret.

Díky adopci si také rozšířili obzory. Z dopisů, které od Hezel pravidelně dostáváme, vědí spoustu věcí o způsobu života v Indii. Překvapilo je, že Vánoce v indické křesťanské komunitě nejsou o dárcích, ale o setkávání se s rodinou a přáteli a o dávání výslužky hinduistickým rodinám. Také se divili, proč Hezel  i ve svých skoro 18 letech ke každému dopisu přiloží pečlivě nakreslený a pastelkami vybarvený obrázek. Přišlo jim to trochu dětinské. Avšak potom si uvědomili, že díky absenci rádia, televize a počítače je to jen jiný způsob trávení volného času a také jediný způsob, jak nám poslat nějaký dárek.

Z fotografií Hezel je radost sledovat, jak z hubeného a smutného děvčátka stojícího    v „nic moc“ šatech bosýma nohama v hlíně, které by se v lepším případě uplatnilo jako služka v nějaké bohatší rodině, vyrostla usměvavá a hezká mladá žena s budoucností. Díky našim penězům má zajištěnu nejen školní docházku a vše, co je s ní spojené, ale i zdravotní péči, praktický dárek k narozeninám a k Vánocům (např. šaty, boty, talíře) a různými projekty je podporována i její rodina a komunita. Pocit, který ve mně tato její proměna vyvolává, nejde vyjádřit slovy.

Zkušenosti s adopcí na dálku má i moje starší dcera, která studuje na církevním gymnáziu. Se spolužáky adoptovali pro změnu indického chlapce. Po počátečních pokusech vymámit ze mě peníze na adopci a po krátkodobém reptání, že to musí platit sama,  pochopila, že to je její charitativní činnost a věřím, že i ona z toho má dobrý pocit.

Protože vím, že v naší farnosti nejsem jediná učitelka, doufám, že tato moje pozitivní zkušenost třeba někoho inspiruje ať už ke skupinové nebo individuální adopci na dálku. Rozhodně to stojí za to.

Jana Prchalová

—————

Zpět


Kontakt

E-mail farnosti

(Další kontakty v sekci "O farnosti")


TOPlist