3 x PULS – fond na podporu kněží

V neděli 29. září byla v našem kostele zveřejněna výzva otce biskupa Vojtěcha se žádostí o podporu fondu PULS. Od tohoto data vzrostl počet donátorů naší farnosti o 25, tj. z 55 na 80! Celkově přibylo v celé brněnské diecézi více než 1 400 nových donátorů. Díky všem, kdo se zapojili!

Mše za všechny donátory v diecézi (ale nejen pro ně) je sloužena vždy první úterý v měsíci v 8:30 v kostele Nalezení sv. Kříže (u kapucínů) v Brně. Jste zváni.

Koordinátorky J.Š. + M.P.

Pozn.:

Díky donátorům má naše farnost uhrazen příspěvek na letošní rok a ještě se cca 21 tis. Kč převádí do roku příštího.

o. Jan

Ještě jednou PULS

Loni jsem slyšel o Fondu na podporu kněží a pastorace brněnské diecéze PULS. Nadchlo mě to a slíbil jsem si, že hned zřídím trvalý příkaz a bude. Ale několikrát jsem to odložil a nakonec jsem na to zapomněl úplně. Utekl celý rok.

Když jsem letos slyšel v našem kostele od ambonu o PULSu znovu, dost jsem se zastyděl a řekl jsem si, že se opravdu přihlásím hned, třebaže až na podruhé. V neděli po návratu z kostela jsem na počítači vyplnil přihlášku a během několika minut mi přišla z biskupství automatická odpověď. Velmi milá, vítající do společenství a mezi řádky jakoby odpouštějící mi to roční opoždění.

Vybíral jsem z možností, kolik poslat. I zastyděl jsem se podruhé. Jak často říkáme: „Bože dej..“, „Pane, dej…“ Prosím Boha jen o jednu kávu za měsíc? Dávám něco i já nebo jen s nataženou rukou přijímám?

Vím, že jakákoli částka ode mě bude vždycky jen symbolická oproti tomu, co si ze společenství farnosti a od našich kněží odnáším a vděčně přijímám. Po nedělní mši svaté děkujeme, že máme mezi sebou kněze, a můj hlas je při této modlitbě jen jeden z mnoha. Ale je. Tak i já posílám jako jeden z mnoha pár korunek a dám si denně o jedno deci vína méně. Je to troška, ale je. Pomůže to mému tělu i duši.

L. O. Michele

…a do třetice…

Plus – mínus – PULS

Co to zase je? Zase po nás chce někdo peníze? Co znamená to „Donátor“? Budu to umět nastavit v bance? Nebude nás v kostele míň, když si vše budou lidé muset platit? Bylo to vůbec pro církev výhodné a rozumné, ty „restituce“?

Tyto a další otázky, nejistotu, zdrženlivost, obavy, někde i nelibost. To všechno jsem slyšel, nebo četl ve tvářích kolem a pak i doma, když před pár týdny na konci mše sv. paní Šimonovská a Procházková podaly informace a rozdávaly kartičky s přihláškami do fondu PULS.

Nejdříve si jednoznačně řekněme, že i přes různá napadání v médiích a demagogii politiků, restituce finančně pro církev výhodné nejsou a nebudou a v konečném důsledku ušetří stát. Až do sepsání restitučního zákona (r. 2012) byla církev financována podle komunistického zákona č. 218/1949. Církev od státu dostávala finance na provoz za zabavený majetek. Například v roce 2011 naše diecéze obdržela platby od státu na platy duchovních, provozní náklady a opravy církevního majetku 155,066 mil. Kč. Tyto náhrady se po přechodné období od r. 2016 snižují každý rok nejprve o 5 % (v roce 2018 byl už jen 131,806 mil Kč) až dojdou (r. 2029 bude skokové snížení o 30 %) k nule, takže církev bude muset být finančně soběstačná.

Bylo by jistě finančně lepší a jednodušší nadále pohodlně dostávat prostředky ze státního rozpočtu podle počtu a tabulek vykázaných duchovních a pastoračních pracovníků. Má to ale jeden háček. Pokud vám někdo posílá naprostou většinu prostředků na váš provoz, jste na něm také naprosto závislí.

A copak to vadí? Nemocnice, úřady, školy a podobně jsou přece také závislé na státu. A od sametové revoluce tento systém pro církve bez problémů fungoval. Nikdo nepodmiňoval zřízení nových míst pro duchovní nebo pastorační pracovníky státním souhlasem.

Otázkou zůstává, jak dlouho by to tímto způsobem fungovalo? Lidská paměť je často omezená a dá se ovlivnit. Podívejme, jakou hru s námi každé čtyři roky hrají někteří politici. Před volbami slíbí cokoliv, po volbách však víme, jak to dopadá. Chléb a hry. Toto heslo znali už ve starém Římě. Dav se rozhoduje podle předvolebních debat, buřtů a rozdávaných koblih.

A můžeme věřit státu, jehož vláda se opírá o komunisty a jejich tolerance vlády je podmiňována zdaněním církevních náhrad? Jak moc jsme si byli jisti, že jim to Ústavní soud zatrhne?

Z tohoto pohledu jsou církevní restituce a tím umožněná odluka církve od státu jedinou správnou cestou. Jde o hodnotu mnohem vyšší, než jsou peníze – o svobodu.

A svoboda něco stojí. Pokud by dnes chtěl někdo církev osočovat, že jí jde o majetek jako takový, ať se zajde podívat do škol, charit, nemocnic, hospiců, poutních domů atd. které zřizuje. Je možné se též podívat do klášterů, far, na biskupství. Spíše nás v těchto místech pohladí uměřená prostota a čistota než nabubřelé bohatství.

A svoboda opravdu něco stojí.

Takže si budeme muset zvyknout, že se šetří. Že na některé projekty nebude. Na mnoho ale bude díky tomu, že se na ně složíme. Že církev bude podnikat a vydělávat peníze.

Nebojme se. Copak prvotní církev byla systémově financovaná nějakým státem? Naši předkové se skládali na všechno. Sdíleli svoje životy i majetek. A církev rostla.

Později podnikala. Například kláštery byly nejen centrem modlitby, ale také centrem vzdělávání, pokroku a ekonomickým motorem celého regionu.

Nechci nikoho poučovat a vím, že křesťané nejsou žádní ustrašení lidé bez rozhledu. Přesto bych chtěl nás všechny povzbudit, abychom na probíhající změny ve financování církve nahlíželi přes všechny obtíže, které nás čekají, s radostí a důvěrou.

Přeji požehnaný advent plný radostného očekávání.

Petr Prokš, za farní ekonomickou radu